Blog

Často dostávám otázku: "Jsou v církvi taky normální lidi?" 

Možná, že já nejsem úplně správným příkladem, ale mohu Vás ujistit: "Jsou!"


 

Tak jo! Já to tedy beru, šéfe. Každou neděli, (a v postním čase tím spíš), zvu k tomu, abychom žili teď a tady. S Bohem, se sebou, s druhými, naprosto, a autenticky. Tohle "všechno" se neděje náhodou.

Dívám se na sebe do zrcadla, je mně sedm let a táta rozčesal mé dlouhé vlasy a plete mi z nich cop. Umí to líp než máma, a co víc, taky někdy dovolí, abych pobíhala rozcuchaná a bosá jako dítě lesa. O hledání odpovědi na otázku "jak být ženou?", o smyslu života a ohroženém druhu divokých žen, o kterých čteme...

Ztratili jsme víru, že to s námi dobře dopadne (Moje psychologie, února 2020) Martina Viktorie Kopecká je duchovní, ovšem v církvi má specifické postavení. Jako husitská farářka může navazovat vztahy, vdát se i mít rodinu. Kromě kostela, kde oddává snoubence, působí jako rodinná terapeutka, která pomáhá lidem zvládnout vztahové krize. A tak jsme se...

"Sejde se someliér, sládek z pivovaru a farář ze severních Čech v léčebně závislostí a povídají si o nemocích z povolání..." Zní to jako začátek vtipu, akorát, že v realitě to zase taková legrace není. V rámci přípravy na suchej únor jsem si celý leden zapisovala svoji alkoholovou bilanci. Krom biblických nápojů (voda a víno) nepohrdnu...

Odvěká fascinace módním časopisem. Ten lesklý papír, ta vůně, ten styl. V únorové (skrz naskrz svaté) Vogue vychází můj text o tom, jaké je to jít ke zpovědi a proč o tom aspoň uvažovat. A tady níž, co se nevešlo do "Vogue contributors". Takhle krásně se mě dlouho nikdo neptal.

Dopis Karlu Farskému, českému římskokatolickému reformistickému knězi, spoluzakladateli Církve československé husitské, dne 8. ledna 2020, kdy slavíme sté výročí vzniku této církve. A ocitáme se na prahu druhého století naší existence.

Je na mě spolehnutí. Myslím, že tím lezu řadě lidí na nervy. Chodím všude hodně brzy. Což u ostatních vážně nesnáším. Buď mě vydírá pocit, že na mě někde neboze čekají, mrznou anebo je pálí slunce do týla - popřípadě mě připraví o pocit pauzy, kterou bych mezi schůzkami stejně neměla, protože nejsem schopná skončit včas. No, a tak si...

Letošní rok je (a za chvíli už v minulém čase: byl) ve znamení cest a setkání. Všechna setkání i cesty měly nakonec podobný cíl. Přicestovat do srdce a potkat samu sebe. Uviděla jsem se v různých stavech skladu a rozkladu, a všechny ty fáze dávaly smysl. Téměř polovina ukrojeného 33. roku života, Kristových let, mě učí, kým to vlastně jsem...

To nám to pěkně začíná. S velkou elegancí jsem zapalovala krbovou sirkou (vonného) františka. Hořelo vše okolo, jen františek ne. Dobrá, řekla jsem si, chce to grif, přesvědčivý výraz znalce a trpělivost. Až pach uzeného palce mě přiměl změnit techniku a přehodnotit cíle. Pak františek blafl jedna radost, vyletělo pár jisker a už to čmoudí vesele...

Je neděle, 17. listopadu 2019. Skončila jsem v šest "v práci" a šla se projít na Národní třídu. Došla jsem až ke kostelu u Karlova mostu, kde byla od osmi mše. Lavice byly plné, a tak jsem si sedla na kraj zpovědnice, zpola to byl experiment, za jak dlouho mě někdo vyhodí a z části to bylo moje husitská nátura, sedat katolíkům na posvátné místo....

Nemůžeš jít bez punčocháčů! Ale jistě, dáma bez punčocháčů nejde ani k popelnici. A tak se v domácnosti kupí odpadky. Wichterle, vynálezče kontaktních čoček a polyamidového vlákna silonu, měls to někdy na sobě?!

Připadám si poslední dobou hanebně nevyužita a v mém diáři se kupí jednotky volných minut. Jako do propasti hledím na prázdné políčko, celý volný den. Dumám nad tím, zdali jsem si jen cosi neopomenula zapsat. Ale na mé lajdáctví se nedá spoléhat. Jsem v organizaci (ano, obsedantně) pečlivá. Navíc už mě kontroluje i mobil, který ponouká k odchodu...