Blog

Je neděle, 17. listopadu 2019. Skončila jsem v šest "v práci" a šla se projít na Národní třídu. Došla jsem až ke kostelu u Karlova mostu, kde byla od osmi mše. Lavice byly plné, a tak jsem si sedla na kraj zpovědnice, zpola to byl experiment, za jak dlouho mě někdo vyhodí a z části to bylo moje husitská nátura, sedat katolíkům na posvátné místo....

Připadám si poslední dobou hanebně nevyužita a v mém diáři se kupí jednotky volných minut. Jako do propasti hledím na prázdné políčko, celý volný den. Dumám nad tím, zdali jsem si jen cosi neopomenula zapsat. Ale na mé lajdáctví se nedá spoléhat. Jsem v organizaci (ano, obsedantně) pečlivá. Navíc už mě kontroluje i mobil, který ponouká k odchodu...

31. prosince 2018 jsem "koupila celou loži". Když nevíš, co bys, naplánuj cestu do Budapešti, optimálně na Rossiniho tříhodinovou operu Italka v Alžíru. Zabukuj si hotel Opera, aby to nebylo lán cesty. Tolik k plánu.

"V túto zasneženú sezónu nám prajú hostia z českých krajov. Na dnes prijala pozvanie presná a prenikavá Martina Viktorie Kopecká s ozajstnou kázňou, za akou sa v januári určite umárate.
Nech sa páči, ochutnajte:
"Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby.
Rozmanitost a schopnost přežít i...

Pamatujete ještě na Boba? Bob povýšil, už nemá šéfa. Sám je šéf. (Ne, nezmámila ho touha hrát si na Boha.) Ale už neláduje jogurty do chlaďáku jako dřív. Dohlíží na chod pokladen, vede tým, pozoruje, dennodenně se ze svého mikrokosmu dívá do něčeho mnohem většího. Do oken universa, do duše člověka. Přehnáním? Rozhodně. Ale ne tak docela.

Mocné zaklínadlo, které určovalo do velké míry moje životní směřování. "To či ono holky nedělají." anebo ještě palčivěji "Tohle prostě holky nesmí a nemohou!" Vyhlásila jsem (vlastně docela nevědomě) válku celé řadě zapšklých učitelek a nudných moralistů a vůbec celé společnosti, která se mě snažila přesvědčit, že jako dívka/žena, se nesluší...

Ženeva, 18. června 2018. Mám tři dny na to, abych sehnala černé šaty. 72 hodin na to, abych se připravila na setkání, které mi možná změní život. 4320 minut na to, abych si v hlavě srovnala, na co se chci papeže Františka zeptat.

Léta se na své dlouhé cesty světem balím podle osvědčeného seznamu, který počítá naprosto se vším, a tak jsou na něm položky jako kapky do očí, lak na nehty decentního odstínu, obuv do vody, univerzální přechodka do zásuvky, výběr z díla mistra Jana Husa a podobně. Ovšem! Šaty na oběd s papežem! Ty jsem s sebou neměla. Nevadí, i tak...

V jedné docela zapadlé vesnici na samém okraji světa došlo k hádkám - už si nikdo nepamatoval, kvůli čemu to vlastně začalo, ale rozdělení obyvatelstva bylo čím dál víc znát. Atmosféra zhoustla a radost už si nikdo nepamatoval. Kostel byl v té vesnici ale jenom jeden a tak se tam všichni lidé v neděli scházeli.

Říkejme mu Bob. Vedoucí úseku mraženého zboží, jedna manželka, tři děti, 45 let. Najednou Bob seděl na koni, kouřil a čuměl do pusto-prázdna Grand Canyonu. Konečně celá země patřila jen jemu. Žádné narvané tramvaje, žádný debilní šéf a ještě debilnější zákazníci, žádná tchyně a žádné reklamy narvané ve schránce. Byl svobodný.

Paní farářko, u nás ve firmě teď strašně letí Mindfulness!
Jo?
To je úplná novinka! Kouč nás vede k tomu, že se snažíme se pozornost přenést na přítomný okamžik. Meditujeme. Víte, ne jako buddhisti nebo ty praštěný ezoterici.
Aha. Novinka? A... pouštní otce ze čtvrtého století... znáte?