Ta menší nebo větší polovička?

22.02.2020

Ztratili jsme víru, že to s námi dobře dopadne (Moje psychologie, února 2020) Martina Viktorie Kopecká je duchovní, ovšem v církvi má specifické postavení. Jako husitská farářka může navazovat vztahy, vdát se i mít rodinu. Kromě kostela, kde oddává snoubence, působí jako rodinná terapeutka, která pomáhá lidem zvládnout vztahové krize. A tak jsme se jí v únoru vyptávali hlavně na lásku a partnerství.

Jste farářkou i terapeutkou, která pomáhá lidem zvládnout partnerské vztahy. Co je podle vás nejhorší rada, kterou dnes lidé dostávají o vztazích od odborníků i od přátel?

Chce se mi říct dvě věci. Jednak dogmatičnost. Lidé, odborníky nevyjímaje, berou často věci tak, že jenom oni vědí, jak jsou správně. Přitom já jsem zatím nepoznala rodinu, kde by vztahy nebo manželství fungovaly úplně stejně. Ano, existují určité principy, podle kterých jako lidé žijeme. Ale nikdy nejsou černobílé - ve smyslu že pravda je jenom jedna.

A ta druhá?

Taky je smutné, když se farář nebo jiný odborník snaží za každou cenu udržet pohromadě manželství, které se stalo neudržitelným a z mnoha racionálních důvodů je na čase, aby dospělo k důstojnému konci. Církev nám sice říká, že manželství je spojení muže a ženy na celý život. Ale měla by platit i druhá část, tedy že to nemá být břemeno, které lidi v něm táhne ke dnu a ohrožuje integritu jednoho nebo druhého. Přitom poslední dobou se dost často tlačí právě na tohle - že by manželství mělo vydržet úplně všechno, obzvlášť když jsou v něm děti. Jenže dávat rovnítko mezi manželství a rodičovství nelze. V manželství jsme milenci, kamarádi, ale dynamika rodičovství i jeho fungování jsou jiné. Manželství se nám rozpadnout může, ale pouze rodičovství je instituce a úloha, která je celoživotní a jediná nerozveditelná.

Když připravujete páry na církevní sňatek, na co se vás dvojice nejčastěji ptají?

Jestli já osobně věřím v manželství. A jestli to má smysl.

A - věříte a má?

Říkám jim, že kdybych nevěřila, nikdy bych jim nic takového nezpůsobila. A taky, že manželství je jedno z největších životních dobrodružství, které když nepodniknou, nedozví se o sobě spoustu důležitých věcí. Je to mimořádný prostor, který vzniká mezi mužem a ženou bez jakéhokoliv předchozího tréninku. Ano, často slýchám, že takovou zkušenost přece načerpáme i z dlouhodobého partnerství, ale ne, není to totéž. Přece jenom teprve ve chvíli, kdy si začneme říkat manžel a manželka vzniká něco, co nás duchovně přesahuje a co je nakloněné nejen individuálnímu, ale hlavně společnému rozvoji dvou lidí. Proto mě mrzí, když lidé manželství devalvují. Jako třeba když o výměně prstýnků mluví jako o nasazování okovů. Prstýnek přece není okov. Je to připomínka toho, že i když teď zrovna spolu nejsme, někde na světě je kdosi, kdo mi slíbil lásku a oporu na celý život.

No právě, jde mi o to, jestli podobné sliby nebereme dneska spíš jako formalitu.

Jejich váha se vytrácí, to je pravda. Proto dvojice nabádám, aby svůj manželský slib měli napsaný a každý rok dělali cosi jako jeho inventuru. Znovu si ho přečetli, ale klidně ho i trochu poupravili podle toho, co se u nich právě odehrává. A taky aby oslavili, že spolu zvládli další společný rok. Tak by totiž měl vypadat přirozený vývoj. Že lidé respektují, že se mění a že jejich potřeby a očekávání se mění. Nejhorší je, když lidé čekají, že jejich láska v roce 2020 bude stejná jako v roce 1990, kdy se vzali. Protože nebude. Když tohle přijmou, že se budou vyvíjet, měnit, že jeden bude možná chvilku vepředu, druhý stagnovat, pak se zase role obrátí, ale že navzdory tomu je potřeba zůstat si aspoň na dohled a neztratit druhého ze zřetele, pak takový vztah může fungovat a vydržet. V církvi také kromě prstýnků vážeme ruce štolou. O té říkáme, že je symbolem lásky, která netíží, ale váže k dokonalosti. Tím do aktu uzavření manželství dáváme důvěru, že se v něm odehrává něco mezi nebem a zemí, čemu jako lidé možná nerozumíme, ale přesto věříme, že to má smysl.

Co přesně myslíte tím neztratit druhého ze zřetele?

Úplně jednoduše se to dá ukázat třeba na situaci, kdy sedím v kavárně a slyším, jak muži a ženy pomlouvají partnery, které mají doma, stěžují si na to, co jim jejich nejbližší nedávají, ačkoliv jim samotným by to nikdy neřekli. Racionálně to přitom nedává smysl. Mluvím se svým okolím o tom, co potřebuju, ale jedinému člověku, který mi to může poskytnout, to neřeknu? Přitom právě tohle je podle mě v partnerství klíčové - aby lidé zvědomovali, když se jim partnerství nedaří a aktivně se pokusili to řešit. Ono je velmi jednoduché sednout si do kavárny a tam si někomu stěžovat nebo kliknout na Facebook a najít člověka, se kterým si o svých problémech budu donekonečna psát.

Coby farářka připravujete lidi na manželství už přes pět let, což je většinou doba, po které se začínají objevovat první krize. Dokáže říct - zase z roli párové terapeutky, čeho se nejčastěji týkají?

Velmi často intimního života. Hodně lidí mají hned po svatbě děti. Stanou se rodiči a přestanou být partnery a milenci. Tím pádem vzniká velký prostor pro osamělost a pochybnosti, proč spolu vlastně nadále zůstávat. Hodně to souvisí s tím, že muži nadále touží po sexu, který spočívá především v penetraci, zatímco ženy chtějí spíš emočnější sexuální život, dotyky a něhu. Když si to dokáží pojmenovat, je pak pro každého z nich jednodušší udělat krok směrem k tomu druhému.

Slovo kompromis jste nepoužila schválně?

Ano. Protože je spousta situací, ve kterých kompromis prostě neexistuje. I kdybychom vzali třeba tak obyčejné téma jako rodinnou dovolenou - nejde jet tak trochu do Asie a tak trochu do Ameriky. Jsem členkou Ústředního výkonného výboru Světové rady církví, kde je 350 členů. V takovém počtu si rychle uvědomíte, že nejde hlasovat, aniž by z toho někteří nevyšli jako poražení a nebyli naštvaní. A tak se snažíme řešit rozhodovací procesy konsenzuální metodou. Prostě se bavíme o věcech tak dlouho, dokud si nejsme jistí, že jsme se dozvěděli všechno a že ačkoliv názor druhých třeba nepodpoříme, přijímáme ho s vědomím, že je to to nejlepší, s čím druhá strana přišla. V partnerství to podle mě funguje stejně. Když se přeme - třeba kam pojedeme na dovolenou - každý se hádáme s dobrou vůlí, že právě my máme pravdu a že poskytujeme to nejlepší řešení, se kterým jsme schopní přijít. Pak je třeba udělat aspoň ten vstřícný krok, že druhého budu s tímto vědomím minimálně pozorně poslouchat.

Co je dnes podle vás hlavní problém partnerských vztahů? Že od sebe čekáme příliš mnoho?

Mám pocit, že je to kombinace víc věcí. Ale třeba když to vezmu z ženského pohledu, často se setkávám se ženami, které jedou na tisíc procent. Jsou úžasné matky, partnerky, milenky, přemýšlejí, co ještě vystudovat, jakou charitu podpořit, kdyby vylezly na vrchol Mount Everest bez kyslíkové masky, zeptaly by se: "Fajn, co dál? Přesto nejsou šťastné, život jim jaksi nedává smysl. S takovými superženami je samozřejmě velmi těžké žít, nehledě na to, že většina z nich je extrémně vyčerpaná, protože mají pocit, že život je neustálý boj - se sebou samými, s muži, se systémem. Netýká se to jen žen, zdá se, že obecně ztrácíme důvěru, že život se dá žít a že třeba i dobře dopadne, i když z nás non-stop nebude cákat krev. Jenže když nemáme možnost vztáhnout se k něčemu, co je vyšší než my - a je jedno jestli té důvěře říkáme Bůh nebo nějak jinak, jsme náchylní k tomu, že nám život přestane dávat smysl. A že jediné, na co se pak dokážeme upnout, je partnerství a emoce v něm. Pak do něj logicky vkládáme očekávání, která jsou nesmyslně vyšponovaná a navíc ho zatěžujeme dalšími křečemi, že když se nebudeme hrozně moc snažit, nebude fungovat. Je to vyčerpávající boj se sebou samými a se světem, který přitom vůbec bojovat nechce.

Jako husitská farářka se můžete vdát a mít rodinu. Přesto žijete sama. Proč?

Předloni o Vánocích jsem udělala rozhodnutí, že nechci žádné kompromisní vztahy. Mám za sebou hezká dlouholetá partnerství. Všechna byla příjemná, nic špatného se v nich nedělo, akorát jsem ani s jedním mužem neměla pocit, že s ním chci strávit zbytek života. A tak jsem si řekla, že takhle už ne. Dovolila jsem si být sama sebou a velmi se mi ulevilo.

Randíte?

Věřím, že člověk, který ke mně patří, někde je. Akorát je otázka, kdy se potkáme. Nevadí mi čekat. Spíš by mi bylo podezřelé, kdyby tohle osudové setkání měli všichni prožít v raných dvaceti. A tak naplno věřím Bohu, že nejspíš ví, co se mnou, když teď tak vybírá z možností a říká si: "No, teď to ještě nejde, Martina Viktorie na sobě potřebuje ještě zapracovat. A tady Jan, možná Jiří, ti by se k ní hodili, ale taky ještě nejsou připraveni." Představuju si to jako legraci.

Což ještě lze ve třiatřiceti, ale mnohé moje pětačtyřicetileté single kamarádky už jsou spíš zoufalé.

Tomu rozumím. Taky je otázka, jestli si v padesáti neřeknu, že jsem byla až příliš lehkovážná, když jsem to nechala být a ono se nic nestalo. Ale odmítám na sebe tlačit a dávat si podmínky typu jedno rande týdně.

Co byste poradila takovým single ženám?

Vlastně už jsme to naťukly. Hodně to souvisí s tím, jaké jsou - emancipované, vzdělané, neustále na sobě pracující, nedovolí se ani chvíli vydechnout. Asi bych jim řekla, že možná stojí za to chvíli povolit. Nepracovat. Nedřít. Nehledat. Protože hrozí, že když budou zvládat úplně všechno, možná se k nim dotyčný nebude schopen ani přiblížit. Anebo se přiblíží a ony ho přes všechny ty starosti, aby držely otěže života, prostě neuvidí. Dala bych jim povolenku myslet víc na sebe. Pečovat o sebe. Dobře jíst. A užívat si všeho, co pak v partnerství nebo v mateřství nepůjde - třeba se pět hodin poflakovat v galerii nebo si celý den v posteli číst. Vím, že je to těžké. Říkám to s plným vědomím toho, že bych si to často měla připomenout i já sama.

Mluví se vám jednodušeji o partnerství a věcech kolem něj, když si je můžete sama prožít?

Určitě. Dokážu pochopit, že kvůli lásce udělá člověk ledacos; a taky jak důležitý je pro lidi fyzický rozměr lásky - že nejen že vedle sebe chceme sedět na gauči, ale že máme chuť spolu fyzicky žít a prolínat se jako bytosti. Protože sex doopravdy není jen fyzický úkon. Věřím, že když ho provozujete s někým, kdo je ochoten přijmout nejen vaše nahé tělo, ale hlavně vaši nahou duši, je to božské spojení, kdy se milují těla i ty duše.

Chodí k vám páry, které spolu před svatbou nespí?

Ano. A mají můj velký obdiv, protože to není jen tak. Vyžaduje to od nich určitou disciplinovanost a zcela nutně i nějakou motivaci.

A dokázala byste si vzít bezvěrce?

Ano, diskuse, které člověk vede s někým, kdo má opačný názor, a přesto je tam vzájemný respekt, jsou oboustranně obohacující. Ale na druhou stranu, přeji si svou víru a duchovní rozměr života sdílet. Nechtěla bych celý život odcházet v neděli ráno do kostela sama.

Věříte, že láska může lidem vydržet celý život?

To ano, ale intenzita se proměňuje. Věřím, že lidé se do sebe znovu a znovu zamilovávají, že láska se modifikuje a že to není k horšímu. Ale zároveň říkám, že láska nemusí přijít s prvním manželem a možná ani s druhým. Přijde třeba až se třetím, kterého potkáme v pětačtyřiceti jako rodič dvou dětí. Ale na opravdovou lásku věřím. I na lásku, která bude trvat padesát let. Jenom rozhodně nebude stejná jako na začátku. Což je vlastně dobře. Jinak by byl život nuda. 

Jo! A pokud nemáte dost, tak Petr Ludwig zítra zveřejní poslední Deep talks LIVE! o vztazích. Tak já to sem pak dám.