Blog

Často dostávám otázku: "Jsou v církvi taky normální lidi?" 

Možná, že já nejsem úplně správným příkladem, ale mohu Vás ujistit: "Jsou!"


 

Odvěká fascinace módním časopisem. Ten lesklý papír, ta vůně, ten styl. V únorové (skrz naskrz svaté) Vogue vychází můj text o tom, jaké je to jít ke zpovědi a proč o tom aspoň uvažovat. A tady níž, co se nevešlo do "Vogue contributors". Takhle krásně se mě dlouho nikdo neptal.

Dopis Karlu Farskému, českému římskokatolickému reformistickému knězi, spoluzakladateli Církve československé husitské, dne 8. ledna 2020, kdy slavíme sté výročí vzniku této církve. A ocitáme se na prahu druhého století naší existence.

Je na mě spolehnutí. Myslím, že tím lezu řadě lidí na nervy. Chodím všude hodně brzy. Což u ostatních vážně nesnáším. Buď mě vydírá pocit, že na mě někde neboze čekají, mrznou anebo je pálí slunce do týla - popřípadě mě připraví o pocit pauzy, kterou bych mezi schůzkami stejně neměla, protože nejsem schopná skončit včas. No, a tak si...

Letošní rok je (a za chvíli už v minulém čase: byl) ve znamení cest a setkání. Všechna setkání i cesty měly nakonec podobný cíl. Přicestovat do srdce a potkat samu sebe. Uviděla jsem se v různých stavech skladu a rozkladu, a všechny ty fáze dávaly smysl. Téměř polovina ukrojeného 33. roku života, Kristových let, mě učí, kým to vlastně jsem...

To nám to pěkně začíná. S velkou elegancí jsem zapalovala krbovou sirkou (vonného) františka. Hořelo vše okolo, jen františek ne. Dobrá, řekla jsem si, chce to grif, přesvědčivý výraz znalce a trpělivost. Až pach uzeného palce mě přiměl změnit techniku a přehodnotit cíle. Pak františek blafl jedna radost, vyletělo pár jisker a už to čmoudí vesele...

Je neděle, 17. listopadu 2019. Skončila jsem v šest "v práci" a šla se projít na Národní třídu. Došla jsem až ke kostelu u Karlova mostu, kde byla od osmi mše. Lavice byly plné, a tak jsem si sedla na kraj zpovědnice, zpola to byl experiment, za jak dlouho mě někdo vyhodí a z části to bylo moje husitská nátura, sedat katolíkům na posvátné místo....

Nemůžeš jít bez punčocháčů! Ale jistě, dáma bez punčocháčů nejde ani k popelnici. A tak se v domácnosti kupí odpadky. Wichterle, vynálezče kontaktních čoček a polyamidového vlákna silonu, měls to někdy na sobě?!

Připadám si poslední dobou hanebně nevyužita a v mém diáři se kupí jednotky volných minut. Jako do propasti hledím na prázdné políčko, celý volný den. Dumám nad tím, zdali jsem si jen cosi neopomenula zapsat. Ale na mé lajdáctví se nedá spoléhat. Jsem v organizaci (ano, obsedantně) pečlivá. Navíc už mě kontroluje i mobil, který ponouká k odchodu...

Otevřeš noviny, jsem tam. Otevřeš rádio, jsem tam, Otevřeš lednici... ne, jsem v mrazáku.
Je 5.23. Nespím. Dneska nikam nemusím. Je to divné. Jsem vyčerpaná, přemoudřelá radilka, s rudou šmouhou neslíbatelné rtěnky (kéž by!) táhnoucí se kamsi k uchu, zralá na chocholouška, nebo minimálně na zdravotní procházky okolo řeky, s přísným hlídačem, který...

Před třemi roky, 4. července 2016, mi bylo třicet. Hystericky jsem brečela v posteli - protože jsem si připadala - stará. (!) Letos, o tři roky později, zodpovědně dumám nad tím, z čeho bych mohla být hysterická letos. Témata by se našla. (Jsem ještě starší. Začínám opět studovat, zvládnu to? Akné dospělých žen. Svět hladoví, fyzicky i duchovně a...

Ano. Je to bláznivé. Dost možná je to hodně bláznivé. Ale nemluví apoštol Pavel právě o tomhle? "Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí." (1. Korintským, verše 20-21)

A u mě někdy taky tak trochu punk. Stojím v "dámě nedůstojných", ale pohodlných domácích bačkorách nad pugétem květin od mojí mámy. S hrnkem čaje "Štěstí je...", který si na nic nehraje, je drsně pálivý po pepři, rozehrává se v něm melodie tymiánu, který se vášnivě líbá s černou růží. Prostě heavy metal jak má být. Kůže a tetování. Postní...