Blog

Já vím. Ten Jára Cimrman to říká jinak. Jenže pro mě je to skoro stejně citlivé téma. Jsem politické poleno. Vím méně, než bych chtěla (a měla) vědět. Blíží se volby. Nejsem nikdy voličem vítězné strany, naopak po volbách zalézám do úkrytu s horkým nápojem a knihou, abych se vzpamatovala z neúspěchu. Týdeník Respekt mě oslovil, abych z té...

Mrknutí oka, kýchnutí, orgasmus nebo hluboký spánek - to všechno je malá smrt - zcela vzdálená té veliké posvátné smrti, o které křesťané věří, že je cestou k trvalému přebývání v milostivé Boží náruči. (Text pro divadelní představení Happy End v Hotelu Chateau Switzerland, 20. září 2020.)

Úvahy nad spojením "úhel pohledu" mě dovedly až k rozsocháči. Jo, taky jsem dost dobře nevěděla, co to je. Rozsocháč je označení protitankové překážky, je to objekt ve tvaru písmene x s jednou kolmo přidanou rovinou, díky které je tak stabilní a nesmlouvavě odolný. Taky se tomu říká "český ježek". Funguje na všechny strany.

Bylo tomu v roce 1915 právě pět set let, od doby, kdy se Mistr Jan Hus odvolal ke Kristu a stál za pravdou, a slavnostně se odkrýval Šalounův pomník. Hus na něm nestojí sám, na straně k Týnskému chrámu, který byl dříve centrem kališníků, najdeme husity a na druhé straně (a o pár století dál) je umístěna skupina pobělohorských emigrantů,...

Děkuju za pozvání na konferenci, kterou online pořádal GrowJOB Institute: Osobní růst. Future edition. Tady je komplet můj příspěvek na téma Cesta ven vede nitrem.

(Pokračování rozhovoru pro časopis Marianne v nezkrácené verzi.)

Otázky, na které neznáme rovnou odpověď, jsou darem. Přináší možnost formulovat vize, promýšlet smysl a taky provokují ke snění. Celou řadu takových otázek mi položila Petra Šroubek Pohlová, pro časopis Marianne. Myslím, že jsem nepoděkovala dost a chci to napravit. Děkuju. Doba, ve které žijeme nás vede k opravdovosti. K uvědomění si hodnoty času,...

OK. Tak já teda řeknu, jak to je. Čtu si strašlivě dlouho do noci, třikrát denně stojím u plotny a vařím si, na co mám nejen chuť, ale i čas, vycházím minimálně, a když, tak mám roušku s jednorožcem přes celou hu-, eh, obličej, poslouchám u toho Halíkova kázání a nahlas dělám nadšená hm hm, což nikdo neslyší, protože se...

Jezero se uklidnilo, na jeho hladině něžně tančí vlny zářící svitem měsíce, hvězdy skromně a mihotavě blikají. Vzduch je nasycen vůní vody, která v sobě má život. Je konečně klid. Břeh nese dvě lehátka, na jednom emancipovaná, duchovní bytost, žena - kněz, na druhém praktický a zemitý hlas, žena - psychoterapeut. Obě se dívají na tutéž scénu a...

Myšlenka dne v rádiu Proglas, o tom, že letošní postní doba je vlastně první opravdová v mém životě... o tom, že najednou vidíme dobro tam, kde by jinak bylo skryto v pohodlné peřině každodenní normálnosti...

Tak jo! Já to tedy beru, šéfe. Každou neděli, (a v postním čase tím spíš), zvu k tomu, abychom žili teď a tady. S Bohem, se sebou, s druhými, naprosto, a autenticky. Tohle "všechno" se neděje náhodou.

Dívám se na sebe do zrcadla, je mně sedm let a táta rozčesal mé dlouhé vlasy a plete mi z nich cop. Umí to líp než máma, a co víc, taky někdy dovolí, abych pobíhala rozcuchaná a bosá jako dítě lesa. O hledání odpovědi na otázku "jak být ženou?", o smyslu života a ohroženém druhu divokých žen, o kterých čteme...