Blog

Často dostávám otázku: "Jsou v církvi taky normální lidi?" 

Možná, že já nejsem úplně správným příkladem, ale mohu Vás ujistit: "Jsou!"


 

14.02 "Vole, já už tady čekám přes dva tisíce let." pravil kdosi komusi ve frontě na poště. Zpozorním, zdali to není Pán. Není to Pán. (Teda asi.) Mačkám tedy pokorně "Dopisy - odeslání nad 5ks". Obsloužena budu u přepážky 1-5. Jednou. Až přijde čas. Co je pět minut oproti věčnosti. Trpělivost, mé dítě, zní mi v hlavě.

Leckde už (víc než) týden přemoudřele vyprávím, jak je nutno advent strávit důkladnou duchovní přípravou a rozjímáním. A pak sama sebe přistihnu, jak s pěti taškami v podpaží a jednou v zubech běžím po Václaváku, abych ještě koupila tamto a ono. Kovářova kobyla sice někdy chodí bosa (po Václaváku spíš ne), ale nejsou to jen hloupé výmluvy? Chci...

Jak dokončit práci na celý měsíc během několika minut? (Sníst naráz celý čokoládový adventní kalendář.) Výborně, tak už víme, že snadná řešení existují a vábí nás na každém kroku. Ale co když si to nechceme dělat snazší? Co když chceme Advent letos aspoň trochu smysluplně - "pročekat"? Na každý adventní týden je tu připraveno sedm krátkých denní...

Mocné zaklínadlo, které určovalo do velké míry moje životní směřování. "To či ono holky nedělají." anebo ještě palčivěji "Tohle prostě holky nesmí a nemohou!" Vyhlásila jsem (vlastně docela nevědomě) válku celé řadě zapšklých učitelek a nudných moralistů a vůbec celé společnosti, která se mě snažila přesvědčit, že jako dívka/žena, se nesluší...

Ženeva, 18. června 2018. Mám tři dny na to, abych sehnala černé šaty. 72 hodin na to, abych se připravila na setkání, které mi možná změní život. 4320 minut na to, abych si v hlavě srovnala, na co se chci papeže Františka zeptat.

Léta se na své dlouhé cesty světem balím podle osvědčeného seznamu, který počítá naprosto se vším, a tak jsou na něm položky jako kapky do očí, lak na nehty decentního odstínu, obuv do vody, univerzální přechodka do zásuvky, výběr z díla mistra Jana Husa a podobně. Ovšem! Šaty na oběd s papežem! Ty jsem s sebou neměla. Nevadí, i tak...

Když si princ Harry bral krásnou Meghan, prohlásila během obřadu komentátorka televize Nova smrtelně vážně, že snoubenci "právě dostávají kázání". Kázání nelze "dostat" třeba jako rýmu. Kázání, nebo řekněme - promluva duchovního - není chvíle klečení na hrachu v koutě pod hrozícím ukazováčkem. Tak co to tedy je?

Hodinová ručička míří ke čtvrté hodině, v poledne jsem měla oběd (losos, pečená zelenina a pár malin) a zatím ještě nemám hlad. Ne-mám-hlad. To je vlastně prvotní pocit (logicky) po tom, co jsem začala skutečně normálně jíst.

Dlouho dobu mě oslovuje myšlenka těla jako chrámu, ve kterém chce přebývat duch Boží. ("Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? ... Svým tělem oslavujte Boha." 1. list do Korintu, 6. kapitola.) Jenže od stavu "myšlení" a dokonce "vědění" je k akci na záchranu těla pořád ještě dlouhá...

"Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště, pavézou a úkrytem je ti jeho věrnost." Žalm 91, verš 4.
Dopis rodičům, kteří uvažují o křtu svého dítěte. Ale i těm, kteří se nad tím zatím ještě nikdy nezamysleli.

V jedné docela zapadlé vesnici na samém okraji světa došlo k hádkám - už si nikdo nepamatoval, kvůli čemu to vlastně začalo, ale rozdělení obyvatelstva bylo čím dál víc znát. Atmosféra zhoustla a radost už si nikdo nepamatoval. Kostel byl v té vesnici ale jenom jeden a tak se tam všichni lidé v neděli scházeli.

Zkušenější kolegové tvrdí, že si člověk zvykne. Tak ano, člověk si zvykne, ale svět se pořád diví.