Blog

S vděčností Vás zvu ke sdílení radosti z nové knížky. Komentář ke starozákonní knize Píseň písní skrze mě napsala láska. Teď, zpětně, když stránky čtu, nevím přesně, kde se ve mně ty myšlenky vzaly, ale vím, kdo je do mé mysli - do mého srdce - vnesl.

Milí přátelé, sestry a bratři, kostelní i nekostelní,

Přichází každý rok, úplně neviditelně a tiše. Postní doba. Není vyznačena v kalendáři, a přesto má v našem životě tak důležité místo. Je to příležitost ke zpomalení, k uvědomování, k hojení ran, k úvahám a modlitbám, a také k revizi toho, jakým způsobem žijeme - duchovně i fyzicky.

Přicházejí každý rok. A pokaždé nás zastihnou v jiné fázi našeho životního příběhu. Vánoc se jednou se téměř nemůžeme dočkat, a jindy se zase děsíme, že nevyhnutelně přijdou a s nimi všechny situace, na které nechceme ani pomyslet. Vánoce mají mnoho podob, od těch v kostelích, až po ty, které prožívají lidé, kteří jsou sami se svým trápením.

Na kraji roku 2017 jsem zveřejnila své první blogové příspěvky. Trošku s hrůzou, co budu dělat ve chvíli, kdy si je najdou a přečtou lidi. Sestry, bratři, znání i neznámí. S Bohem jsem to měla "vyříkané", ale v církvi nikdo netušil, že píšu veřejný deníček o laku na nehty, který ladí s barvou kalicha na taláru.

... učitel se dostaví. Mimochodem, umíte jezdit na kole?

Každý rok, zhruba tak někdy v květnu, se mi mihne hlavou úvaha, že letos (ale jako už fakt! letos) dočtu všechny knihy, které o mistru Janu Husovi mám. Protože mnoho z nich je rozečtených už plno let, tak jsem velkou část informací na stránkách před záložkou dávno poztrácela, tudíž plán modifikuju a vracím se i podtrhaným pasážím, resp. čtu to...

"Bůh mě ignoruje." řekl muž středního věku, který sedával v kostelní lavici s otlučeným rohem pravidelně více než rok. "A jak se to projevuje?" zeptala se farářka. Ozvalo se ticho, které odpovědělo dřív než slova. "Jako když jste v hospodě, chcete platit a číšník vás nevidí, nechce vidět!" "Máváte na něj a pořád nic?" ptala se dál. "Mával jsem, ale...

Díkybohu? Komu vděčíme za život? Rodičům? Stvořiteli? Komu vděčíme za talenty, kterými jsme byli obdařeni? Komu vděčíme za náhody a příležitosti, které všechno proměnily? Takhle bychom se mohli ptát, zas a znova, až bychom najednou uviděli, s odstupem mnoha let, že všechno souviselo se vším. Že pointa našeho příběhu se vyloupla jako jádro oříšku ze...

Jedu v červeném taxíku, v rádiu hraje Dlouhá noc. Vyfotila jsem Janka Rubeše, kterak sedí v pracovně Jana Masaryka za jeho krásným stolem. Z okna byl vidět včelín, který vybudoval v Lumbeho zahradě Pražského hradu architekt Josip Plečnik. A také jsem si loktem na pozdrav ťukla s Jiřím Strachem a dovolila si vtipkovat o Andělu Páně. To nejsou sny,...