Nekostel

Milí přátelé, sestry a bratři, kostelní i nekostelní,

31. máje - poslední den, kdy se dá májově pohovořit o lásce. Mimochodem, májové svatby už dávno nejsou takové tabu, jak dřív. I o tom si dneska povíme.

 Ale předtím, než se pustím do krátkých biblických čtení, dovolte mi nakouknout do liturgického kalendáře - to je kalendář, kde začíná týden nedělí a nový rok Adventem, nikoliv ohňostrojem prvního ledna. Letos už jsme tedy ledacos zažili - Vánoce, postní dobu, Velikonoce a blížíme se k dalšímu významnému milníku - ve čtvrtek - minulý týden jsme oslavili Ježíšovo nanebevstoupení - a od té chvíle jsme tu jakoby pár dní na zemi sami - Boží syn Ježíš je na nebesích: připomíná to situaci, kdy rodiče nejsou doma. A tak možná i proto jsem na dnešek vybrala silný text z Písně písní, která měla co dělat, aby se do biblického kánonu - tedy do té sbírky biblických knih - dostala. Je to silně erotická sbírka básní, pro kterou se vymýšlely různé alegorie a záminky, proč by v Bibli měla být. Jako by nestačilo, že láska je prostě skvělá, nebo rovnou Boží. A tak jedním z možných výkladu Písma bylo, že Bůh Hospodin miluje Izrael anebo že Kristu miluje církev, popřípadě, že duše miluje Boha.

Svátek, který v neděli a v pondělí budeme prožívat, se jmenuje seslání Ducha svatého. Symbolem Ducha svatého je holubice, ale také ohnivé jazyky. Tedy tak trochu od Šumavy k Tatrám, ale pořád to dává smysl. Vždyť tenhle oživující princip je trochu jako láska - jednou něžná jako holubice a jindy zase síla, která je žhavá a roztaví i kamenné srdce. Mimochodem, podívejte se někdy na Berniniho sochu, extáze svaté Terezy - je v Římě v kostele Santa Maria della Vittoria.

Duch svatý je pro nás přímluvcem, ale taky je to moc, která propojuje a působí. Okolo nás, v nás, proměňuje nás i situace, které se zdají být dopředu docela ztracené. Svatodušní svátky navazují na dobu po Velikonocích, kdy zmrtvýchvstalý Ježíš ještě 40 dní doprovázel své učedníky, a po nanebevstoupení přichází devět, resp. Deset dní čekání na tzv. vylití Ducha svatého. To se nestalo potichoučku, ale byl u toho velký hluk a asi i zmatek. "Nastal den Letnice a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.

Svátek Letnic pochází z židovského svátku týdnů, Šavuot a vztahuje se k předání Zákona na Sinaji. Poslechneme si teď hudbu a pak budeme pokračovat dvěma krátkými texty z Bible.

• hudba (hraje kapela SVATOPLUK)

Ježíš na otázku, které přikázání je nejdůležitější, odpověděl takto "První je toto: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není." (Mt 22)

Ano, můžete si říct, že přikázat lásku nikomu nemůžeme - a budete mít pravdu, ale tady nejde o to, abychom posílali zamilovaná psaníčka lidem, které z duše nesnášíme. Úplně bohatě bude stačit, pokud je necháme naživu, v klidu a budeme jim přát hodně lásky. Tohle tzv. dvojpřikázání lásky můžeme dobře doplnit tzv. zlatým pravidlem, které je známé nejen z křesťanství, ale mnoho duchovních směrů jen předkládá jako důležitou normu: Co nechceš, aby ti činili ostatní, nečiň, ani ty jim.

V souvislosti s tím zmíněným svátkem šavuot, kdy se připomíná událost předání Zákona na Sinaji - si můžeme uvědomit, že láska i zákon (tedy nějaké bezpečné hranice toho, co můžeme dělat, abychom nedopadli špatně) - začínají doma. Otcovskou láskou, která klade i nějaké požadavky, určuje meze a limity a mateřskou, která je láskou bezpodmínečnou. Ano, můžete říct, že život není fér, a někdo doma lásku nedostane, ale potom znova namítnout - láska a zákon začíná doma - u nás doma, u mě samotné, u každého z nás. Je v mých silách a možnostech rozhodnout se pro lásku.

Pokud starozákonní Bůh Hospodin předal člověku Desatero - směrovky, které vedou ke smysluplnému životu, tak Ježíš tenhle zákon nepřišel zrušit, ale naplnit - a to ničím jiným než soucitem, láskou, která je milosrdná a nekouká na svět černobíle. Ježíš přinesl naději na odpuštění, šanci komukoliv, kdo o ni stojí, oživil zákon tím, že jej uvedl v život a svými příběhy dokázal, že svět je opravdu bláznivé místo, ale že láska, odpuštění, důvěra ale taky radost (cokoliv si pod tím představíte - pivo, manželku, hudbu cokoliv, co Vás těší) do něj patří. A po další písni si dáme konečně tu Píseň písní.

• hudba

3

1Na lůžku jsem toužila za nocí
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.
2A tak už vstanu a město prochodím,
pátrám po ulicích i náměstích
po tom, kterého z duše miluji.
Hledala jsem ho, ale nenašla.

3Našli mě strážní, co město obcházejí:
- Viděli jste toho, kterého z duše miluji?
4Jen jsem je minula, našla jsem
toho, kterého z duše miluji!
Držím se ho pevně, už ho nepustím,
dovedu ho do domu svojí matičky,
ukážu mu svůj rodný pokojík!

5Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,
při srnách, při laních divokých:
Neprobouzejte, nerozněcujte lásku,
dříve, než sama bude chtít.

Chtěla bych Vám přečíst kapitolu z chystaného komentáře k Písni písní, kterou vydá Biblion.

Nálada v knize Píseň písní se znatelně mění. Je snad lepší nemít než ztratit? Vzpomínám si na slzy jedné nevěsty, kterou její snoubenec opustil jen pár dní před svatbou. Hodně jsem o tom příběhu uvažovala. V přítomnosti obou bylo člověku dobře, vedli jsme dlouhé rozhovory, nepozorovala jsem žádné příznaky, které by napovídaly, že v tomto vztahu snad není něco v pořádku. Ano, nebylo v něm neustále jen blankytně modré nebe, ale měla jsem dojem, že si umějí s mraky i blesky poradit. A najednou z toho všeho milování zůstanou jen svatební šaty pověšené na ramínku v okně. Jako tělo bez duše. Jako prázdné ulice bez života.

Láska, a zejména ta fyzická, je někdy užívána jako lék na bolest. My lidé, naše společnost, se bolesti snažíme vyhnout obloukem. Pokud nás přeci jen doběhne, známe instantní řešení, jak si s ní poradit. Bolest, trápení a nepohoda nejsou zrovna oblíbené stavební kameny skládanky našich dní. Od jedné "lásky" ke druhé, od velkého dobrodružství k dalšímu. Ale bolest je nesmírně důležitým signálem. Je poslem s neodkladnou zprávou, o vztahu dvou lidí, o nás samých. Tam, kde to bolí, je potřeba nejen léčivá síla a hřejivost lidské dlaně. Místo bolesti je potřeba pořádně prozkoumat, nejen rychle zakrýt náplastí a utíkat dál. Podívat se bolesti do očí vyžaduje odvahu, nejen v tom smyslu, že uvidíme krvácející místo, ale také proto, že uvidíme příčinu. Kéž bychom ji dokázali zahlédnout včas, dřív, než budou následky fatální. Bolest, kterou brzy neprozkoumám a jejíž ránu nepoznám do skutečné hloubky, může být tím posledním, co ve vztahu ucítím.

Na druhou stranu, co bolí, to sílí. Podobné je to se vztahy. Pokud od bolesti rychle neuteču, ale přijmu ji a trpělivě ošetřím, mohu se po čase posunout dál. Nikoliv k dalšímu vztahu v řadě, ale k pochopení a přijetí pravdy. Pravdy, která může spočívat i v poznání, že některé vztahy jsou toxické a jejich nejlepším vývojem je to, když včas skončí. Ale povězte to zamilovanému člověku. Možná znáte ten kreslený vtip, kde se pochroumané srdíčko smutně dívá na mozek, který směrem k srdci praví: "Ty se snad nikdy nepoučíš!".

Milá sní o svém milém, samou láskou ani nespí. Hledá v ulicích, touží po naplnění svých vizí. Už ví, že je na světě někdo, ke komu chce patřit. Její hledání má své nacházení. Jako když se Bůh dotkne nitra člověka, místo srdce kamenného, je srdce z masa. Milá prochodí ulice i náměstí, dychtí po tom, kterého její duše miluje, dýchala by za něj, běžela by až na kraj města - hledala jsem ho, ale nenašla.

Hledání, které nekončí shledáním. Nejistota, zmatek a trpké otázky místo odpovědí. Úspěch hledání toho správného partnera spočívá v nacházení sebe. Tak snadno se to řekne. Ale partnerství, manželství, vztah a láska nejsou odpovědí na to, kým jsem. Tuhle indicii potřebuji k tomu, abych našla a byla nalezena.

Pokračování kapitoly po další písni.

• hudba

Nežijeme v době, která má jen svá proti. Příliš rychlá, příliš povrchní, příliš zchoulostivělá. Naštěstí žijeme v čase a prostoru, kde můžeme opravdu hledat a nacházet. Sami sebe a druhé. Můžeme si dopřát si čas, který k objevování potřebujeme. Máme šanci vyjít s pravdou ven, s barvou na světlo, provést coming out v různém slova smyslu. Jistě, nemáme záruky, že výsledku našeho soukromého bádání bude společnost a rodina tleskat vstoje, ale doba se pomalu mění a v diskurzu přibývají hlasy, které mluví o různých zkušenostech a různých cestách.

Vydám se na tenký led. Nejsme stejní. Jsme díkybohu různí, zvláštní, podivuhodní. A ani příběhy lásky nejsou jako přes kopírák. On miluje ji, oba to vědí, rodina souhlasí, svatba, dítě 1, dítě 2, šťastný život do smrti. Amen. Ale. Ať chceme či ne, také ona miluje ji, on jeho. Tím to nehasne, neb se také nabízejí možnosti otevřeně kolektivní lásky. A tak dále, všelijak, všemožně. Tedy, všemožně - někdy spíše nemožně? Spíše než na bariéru nevůle narážíme na nevědění, nepoučení, odsouzení bez možnosti vypovídat (se). A je z toho smutek.

Našli mě strážní, co město obcházejí.

Každý z nás okolo takových strážců pořádku někdy prošel, byl porovnán s průměrem a dostal vysvědčení, o které ani nestál. Z hloubi srdce věřím, že Bohu jsme každý vzácný. A podobně vzácná je každá láska, upřímná, autentická, pravdivá. Láska nezná podmiňovací způsob, láska hledá a nachází cesty. Je na nás, zdali jimi půjdeme. Kudy se vydáme. Po proudu, proti němu. S důvěrou, že smíme, že za lásku nebudeme souzeni a potrestáni.

Žena mine stráž a nachází svého tolik vytouženého muže. Rozhoduje se ho už nepustit. Chce ho přivést domů, k místům, která jsou spjata s jejím životem, s narozením. Seznámení milého se svými blízkými je první krok k veřejnému přihlášení se k sobě navzájem. O přijetí mladého páru rodinou se ale už nic nedozvídáme. Proč dívce tolik záleží na tom, aby její matka milého viděla? A on viděl místo, kde přišla na svět, místo, odkud se vydá do jeho náruče, do jeho domu? Možná nakonec všichni toužíme po přijetí vztahů, ve kterých žijeme. Přejeme si slyšet požehnání z úst našich rodičů. Potřebujeme udělat krok dospělosti, směrem ke vztahům, za které budeme cele odpovědní. Abychom se sami stali zázemím, rodným pokojíkem, svým vlastním dětem.

Rodičovství má svůj čas, své místo, svůj smysl v životě člověka. V životě ženy je jednou příliš brzy a pak zas

- příliš pozdě.

Konec třetí kapitoly.

S tím příliš brzy - souvisí i ty zmíněné májové svatby. V době, kdy běžně ženy pracovaly na poli nebo jinde v hospodářství, by je velmi ohrozilo těhotenství brzy po svatbě - proto se svatby plánovaly na červen a dál - protože i pokud by to s těhotenstvím dobře dopadlo, dítě by se narodilo zkraje roku - do velké zimy a doby, kdy je spíš prázdná. Tak proto se se svatbami čekalo.

Dáme si ještě píseň, ohlášky a sbírku (pro Konsent), a pak už jen pár posledních veršíků a požehnání, jak jste zvyklí.

• Hudba

6 Pod jabloní jsem tě vzbudila,
tam, kde tě počala matka tvá,
tam, kde počala tvá rodička.
7Jak pečeť na srdce si mě vtiskni,
jak pečeť, co nosíš na paži.
8 Láska je silná jako smrt,
vášeň neúprosná jako hrob.
Její plameny šlehají
žárem nejprudším.
9Lásku neuhasí spousty vod,
neodplaví ji říční proud.
Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit,
jedině by se zesměšnil!

Přijměte požehnání:

"Ať vás andělé provázejí na každém kroku, pokud věříte na anděly. Ať vás Pán Bůh provází na každém kroku, pokud věříte na Pána Boha. Ať vás provází radost!"

na závěr píseň/písně

• hudba