Poběž se svým vlkem

05.03.2020

Dívám se na sebe do zrcadla, je mně sedm let a táta rozčesal mé dlouhé vlasy a plete mi z nich cop. Umí to líp než máma, a co víc, taky někdy dovolí, abych pobíhala rozcuchaná a bosá jako dítě lesa. O hledání odpovědi na otázku "jak být ženou?", o smyslu života a ohroženém druhu divokých žen, o kterých čteme příběhy a sníme o nich, ale příliš se bojíme jimi inspirovat a proměnit v ně.

Na svět přicházíme my ženy s touhou být nespoutané, divoké, instinktivní, duchovní. Řídíme loď ve vlnách rozbouřeného moře za svitu luny a nepřipadáme si u toho nijak nepatřičně. Tedy dokud nás společnost neupozorní, že dívky na stromy nelezou, žížaly nepřekusují a mají vždycky čisté ruce a svědomí. Některá dříve, jiná později, padáme do pasti zaklínadla "tohle holky nesmí".

A tak jsem, dávno už dospělá, vyhlásila válku celé řadě zapšklých učitelek a nudných moralistů a vůbec celé společnosti, která se mě snažila přesvědčit, že jako dívka/žena, se nesluší abych... (doplňte dle libosti a svých zkušeností). Jednoho krásného dne, a už bez boje, jsem se stala farářkou. Pár let potom jsem taky ještě vstoupila do výcviku rodinné terapie. V tu chvíli začal nekonečný denní i noční dialog.


Odtrhávám v sobě bojovně naladěnou emancipaci krvelačně se vrhající na genderový stereotyp, někde okolo ringu mlsně obchází nerealizovaná role pečující matky, plíží se tu touha nespoutané a milující divoženky a v patách jim je duchovní archetyp ženy - kněze. Každá v sobě máme tým snů, ale než na to přijdeme, trvá nám to roky, někdy celý život. Taky při tom některé naše podstatné části ženství přijdou o život.


Když v roce 1947 v Církvi československé přijaly první dvě ženy kněžské svěcení, byl to mílový krok na cestě k rovným příležitostem obou pohlaví, ale zároveň začátek cesty, která zdaleka neskončila. Desítky let později znova a znova potřebujeme promýšlet to, že sexuální diferenciace je pro množení rodu, nikoliv pro oddělení - a obětování se v rodině vyhrazeného ženám a pro obětování se za oltářem, vyhrazeného mužům.


Jenže kdesi se to zvrtlo, nastavování přirozené rovnosti, mnohé z nás přitlačilo k mantinelu, k limitu našich možností. Nikoliv ve smyslu "to nesmíš", ale "já už prostě nemůžu". Rodíme děti, a v tom nás tedy muži fakt nenahradí! Řídíme firmy, jsme v tom skvělé! Pečujeme o rodiče i potomky, běháme, lakujeme si po nocích nehty, čteme tlusté knihy, hubneme, ale nepřestáváme vařit, na počkání zařídíme nemožné, zázraky potom do druhého dne. Realizujeme se v mnoha náročných hobby, ve všech myslitelných profesích, jenže....tak nějak ani potom nejsme úplně šťastné. Proboha, proč? A sluší se to vůbec říct nahlas? Vždyť máš všechno, tak co bys ještě chtěla?


Zvykly jsme si bojovat jako o život. A ochutnaly jsme vítězství, čas od času nás někdo pochválil a my jsme se potom mohly přetrhnout, aby se to stalo znova. Samy sebe jsme chválit a milovat zapomněly. Naše vlastní sebehodnota jako by byla jen pojmem z časopisů a motivačních knih, které kupujeme. Necháváme druhé, aby nás hodnotili, podceňovali, zesměšňovali naše přání a přesvědčení. Mateřství jako by bylo vynucenou pauzou rychlé a zběsilé hry života. Naší modlou se stal výkon a výsledek za každou cenu. Také někdy zápasíme s nesouhlasem a nepochopením okolí, pokud nahlas řekneme "já mámou být nechci". Hlas intuice jsme umlčely tak rychle, jak dokážeme podpatkem zatlouct hřebík do zdi.


Vlci a ženy mají cosi společného. Bystré smysly a pozornost k detailu, tvořivého nespoutaného ducha a taky silně vyvinutý cit pro oddanost. My ženy jsme vlkům podobné, jsme stejně zvídavé, umíme si hrát s tajemstvím, dokážeme v radosti zpívat a tančit světem, milovat srdcem i uzdravovat dotekem. Jsme obdarovány velkou vytrvalostí a silou. Ta nemusí být nutně jen fyzická, ale i duchovní a duševní. V hloubce nás vyvěrá pramen intuice, máme dispozice k tomu, abychom udržely své okolí při životě. Děti, muže i kytky.


Přesto je nám to málo. Podléháme ochotně soudu společnosti, který ženy i vlky odsuzuje jako hltavé, nevyzpytatelné, agresivní, podivné. Naše společnost nesnese tíhu lehkosti těch, kteří se nechtějí nechat zotročit a zařadit. Už ani v rodinách není snadné se naučit být skutečnou ženou. Vývoj dcer, kterým chybí otcové (a koneckonců i matky, které mají všechno na svých bedrech), se podepisuje na těch, které se samy jednou stanou matkami synů (a dcer). Bojíme se přijít o kariéru, bojíme se stávat ženami se vším všudy, mnohem víc usilujeme o to, abychom za každou cenu dobře nasadili mužskou masku. Nedotýkáme se smyslu života ženy. Nedovolujeme si být královnami, byť po tom toužíme a už vůbec si nechceme tykat se svou divokostí, jako bychom měly strach ze ztráty kontroly.


Až poměrně nedávno jsem okusila, jaké to je, být ve společenství žen, mluvit s nimi, tvořit, vymýšlet, modlit se už jen tím, že jsem, že dýchám, nebojovat o pozici ve skupině, ale užít si vnitřní dynamiku kruhu. Ucítit podporu a porozumění. My, ženy 21. století, ztrácíme příležitost "drát peří" u mnohogeneračního stolu. Žijeme instagramová přátelství, kde život vypadá lepší, než ve skutečnosti je. Bojíme se být autentické, strachujeme se, že to, kým doopravdy jsme, je málo. Koukáme do výloh, místo bychom to cenné objevily v sobě. Zapomínáme rozvíjet dary, které nám Bůh dal, přestáváme kultivovat svůj duchovní život. Necháváme tělo přežívat bez duše, vzdáleně, nekontaktně. Osamělé, nepochopené, nepohlazené.


Po nekonečných tmavých nocích a bouřích, když se hladina jezera uklidní, ve mně rozmlouvá žena-kněz a žena-rodinný terapeut. Mluví spolu o překrásném napětí, které spolu energie muže a ženy vytváří. Kněz a terapeut ve mně mluví o inspiraci, o magii vdechnutí života, o duchu, o odvaze a důvěře stát se tím, kým jsem a s láskou to přijmout.