Myšlenka dne 1.

19.03.2020

Myšlenka dne v rádiu Proglas, o tom, že letošní postní doba je vlastně první opravdová v mém životě... o tom, že najednou vidíme dobro tam, kde by jinak bylo skryto v pohodlné peřině každodenní normálnosti...

Kdo raději čte, než poslouchá:

Letošní postní doba se nepodobá ničemu, co jsme doposud ve svých životech zažili. Tohle nejsou uhelné prázdniny, které tráví zhýčkané městské děti na venkově. Je to příležitost prožít skutečný postní čas.

Těch šest týdnů nás zve k tomu, abychom se dotkli hloubek našeho života, sestoupili do vlastního pomyslného sklepa, zkusili se tam nebát, rozsvítit tam a taky tam pořádně vyvětrat.

Jenže obvykle se musíme k těm niterným postním úvahám trochu nutit. Žijeme blahobytně a najednou si máme něco odpírat a postit se.

Evropa zažívala do nedávna stav naprosté suverenity, pocit neohrozitelnosti. A dneska nemůžeme jet tramvají bez roušky. To není důkaz Boží krutosti, to je odraz toho, že takto se dál chovat nemůžeme. Utekli jsme příliš daleko, Boží hlas neslyšíme. Nic nerespektujeme, těžíme na dluh, chceme víc a víc, jsme ochotni přivírat oči nad devastací zdroje života - přírody, a už zase děláme z člověka otroka nedůstojnými a nebezpečnými pracovními podmínkami, víme o šílené realitě uprchlických táborů, nežijeme vědomě v souladu se Zemí, s vírou, a žádná tradice nám není dost svatá, žádný vztah nepovažujeme za natolik cenný, že bychom kvůli němu přemýšleli nad svým chováním. Přestáváme znát pokoru. Na druhou stranu, při každé krizi se mobilizuje cosi vzácného v člověku.

Dostáváme dar, máme šanci žít postní čas opravdu realisticky a naplno. Jsem si vědoma toho, že naše se společnost ocitá v situaci, na kterou jsme nebyli připraveni, řešíme existenční problémy a v mnoha oblastech balancujeme na hraně, ale přesto věřím, že se tohle všechno neděje ke zkáze člověka. Vidíme konečně dobro a naději tam, kde byla dřív schovaná v pohodlnosti normality. Najednou se opíráme o sílu společenství, můžeme pracovat na vztazích, ve kterých někdy velmi nepřítomně žijeme. Je to chvíle, která zve k revizi hodnot, o kterých neustále dokola mluvíme - ale vlastně už ani pořádně nevíme, které hodnoty to jsou.