Oko za oko. (A strach má velké oči.)

31.10.2019

Nemůžeš jít bez punčocháčů! Ale jistě, dáma bez punčocháčů nejde ani k popelnici. A tak se v domácnosti kupí odpadky. Wichterle, vynálezče kontaktních čoček a polyamidového vlákna silonu, měls to někdy na sobě?!


Před pár týdny, na záchodě jedné významné instituce, nikde nikdo, se odehrála tato scéna: rvu ze sebe děravé silonky (vydržely bezchybné celkem 24 minut a jedno usednutí na elegantní proutěné křesílko), opírám se o umyvadlo, oblékám si nové (poslední šance, pak už mám jen rtěnku), jsem zpocená a prskám. Na dlaždičkách se najednou objevuje stín, vyjedu očima od kotníků po hedvábnou halenku, až nahoru k dokonale stříbrným vlasům. "Drahoušku, vy jste taková dáma! Já jsem vás viděla už cestou. Do-ko-na-lé!" Zírám s otevřenou pusou, stojím s šaty vytaženými někam k pupku a začínám se stydět. "Víte, ráno to nevypadalo, že s tím půjde něco udělat a teď ještě to spuštěné oko..." "Oko za oko, zub za zub! Mějte se báječně, drahoušku, užijte si to tu!"

Nevím, kdo to byl, potom už jsme se v davu lidí nepotkaly. Ale dneska uklízím ve své šatně. Rozuměj: mám psát přihlášku na teologickou konferenci, a tak obecně, mám co dělat. O to lákavější je provádět revizi skladových zásob punčoch.

Od šaten, očí, ok, zubů, přihlášek a se vracím ke článku, který vyšel 8. září 2019 v 1. lifestylových novinách WHAT. O strachu si se mnou povídala vzácná Eva Karlasová. Tohle je verze článku před mírným zkrácením v novinách.

V její domácí knihovně najdete vše od Bible až po Osha. Svou otevřeností vůči jiným duchovním směrům i tolerancí v otázkách lásky je konec konců pověstná. Člověku skoro připadá jako by husitská farářka Martina Viktorie Kopecká (33) vstoupila do pozemské reality s cílem zbořit všechna zažitá klišé.

Poprvé jsem ji zaregistrovala na pražském křtu knihy Velké ženy z malé země. A ano, i v reáluvypadá jako vystřižená ze stránek lifestylových magazínů. Co je však mnohem důležitější, je především její schopnost "promlouvat" k vám na mnohem jemnějších úrovních, než je ta první signální. Navzdory své profesionalitě a dokonalým vyjadřovacím schopnostem v sobě v určitých chvílích nezapře plachou křehkost malé holčičky, která byla v dětství nejspokojenější, když si ji ostatní moc nevšímali. A rázem si získá vaše sympatie. Dnes už se před lidmi neschovává, vypráví jim o Bohu mimo jiné v chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí. Zjevně otevřená je i v komunikaci s médii - když jí volám s nabídkou rozhovoru na téma strach, navzdory svému neuvěřitelně nabitému programu se celkem upřímně zaraduje! Během víkendového setkání v jejím holešovickém bytě pak přiznává: "Strach mi dlouho bránil v tom doopravdy žít a cítit štěstí. Chyběla mi schopnost zastavit se, nadechnout se, radovat se z maličkostí. To všechno přišlo až s působením v církvi, kde jsme obklopena lidmi s úplně jinými hodnotami, než jaké má většina západní společnosti. "Farář je spokojený, když si uvaří kafe a může se v klidu pomodlit. Slouží lidem i Bohu sedm dní v týdnu. Každý duchovní je rád, když někdo jeho službu slovně ocení nebo přinese deset domácích vajec." směje se Martina Kopecká.

V roli duchovní jste pro mnohé přirozenou autoritou. Máte vy sama z něčeho strach?

Nejvíce mě děsí, že ztratím kontakt sama se sebou a v zajetí ega se rozhodnu pro dělat ještě další a další věci a realizovat projekty, které už budou nad moje síly. A že se ze mě pak vlivem únavy a vyčerpanosti stane jen vyprázdněný obal, který bude cosi mechanicky vykonávat. Znáte ten pocit, když se vaše duše jako by zastaví a chtěla by chvíli jen tak být, ale tělo jede na setrvačník a běží a běží...? Ono sice běží, ale všem těm činnostem, které vykonává, chybí vaše opravdová přítomnost. To jsou právě ty situace, kdy naše duše není šťastná a přesně z těch mám strach! Také se bojím toho, aby rozum nepřebil moji intuici. Vždycky jsem mívala sklon k tomu řídit věci hlavou, ovládat je a kontrolovat. Pustit otěže pro mě byla velká výzva. Nikdy jsem toho ale nelitovala a to bez ohledu na to, jak iracionálně mohla moje rozhodnutí působit na okolí. Jinak mám samozřejmě jako většina lidí obavy o své blízké, bojím se jejich utrpení i toho svého... Jako duchovní čelím složitým životním otázkám, poslouchám příběhy plné bolesti a trápení. Je těžké si přiznat, že jako lidé jsme někdy bezmocní. V takových chvílích se spoléhám na modlitby. Odevzdávám to, s čím si nevím rady, Bohu a prosím ho o pomoc.

Kdyby Bůh existoval, jak by mohl něco tak strašného jako je třeba holocaust atd. dopustit?

Pro mě v tomhle ohledu není žádné kdyby. Jako lidé jsme vybaveni svobodnou vůlí, což je dar a na druhou stranu je to velká zodpovědnost. Utrpení, které způsobuje člověk jinému člověku nelze svádět na Boha. A ano, jsou mezní situace, kdy prostě odpovědi na otázky nemáme. Třeba proč někdo onemocní anebo zemře dítě, proč se stane nehoda. V takových chvílích jako farář vedu člověka k Bohu jako k útěše, což souvisí (nejen) s křesťanským pohledem na smrt. V psychosomatice a rodinné terapii hledáme smysl toho, co se v životě děje, pohlížíme na systém jako takový, ale zároveň nehledáme viníka. Rodinná traumata ovlivňují životy všech i po několik generací.

Připouštíte plno obav a strachů, na druhé straně vydat se na dráhu farářky, podle mě vyžaduje dost odvahy...

Já jsem dlouhá léta rozhodně nevypadala na někoho, kdo by zasvětil svůj život církvi a Bohu. Studim teologie jsem si zvolila spíše jako určité "vysvobození" ve chvíli, kdy mi práce v nadnárodní firmě spravující bankomaty po celém světě přestala dávat jakýkoliv smysl. Když jsem si představila, že strávím zbytek produktivního života v prosklené budově v malém šedém kotci metr na metr, cítila jsem obrovskou prázdnotu. Dobře mi nebylo ani po tělesné stránce, byla jsem oteklá, zápasila jsem s atopickým ekzémem a úzkostmi. Dneska si říkám, že kdybych z korporátu neodešla, nevím, jak by to se mnou dopadlo.

Proč se holka s rozjetou kariérou rozhodne zrovna pro studium teologie?

Tehdy to rozhodnutí žádný duchovní přesah nemělo. Hledala jsem nějaký humanitní obor, který bych mohla studovat dálkově a teologie z těch všech možností vyšla nejlépe. Na začátku jsem kromě latiny neznala vůbec nic, vlastně ani základy z Bible. První semestr jsem celkem úspěšně předstírala, že se v problematice orientuji a doma jsem pak po večerech studovala tuhle obrázkovou rodinnou Bibli. Píchla jsme třeba prstem do prorokyně Débora a v duchu jsem si říkala: "Jo holka, tak o tobě taky nevím vůbec nic." Hodně mě ale pohltilo studium hebrejštiny a řečtiny. A právě díky luštění hebrejsky psané věty ze Starého zákona "Všechno má svůj čas" přišlo určité uvědomění. V tu chvíli mi jako zázrakem došlo, že se vlastně pořád za něčím slepě ženu jen proto, abych utekla svému strachu. Strachu z něčeho, co vlastně ani pořádně nedokážu pojmenovat. Uvědomila jsem si, že když trošku zvolním a nechám Boha, aby mě vedl životem, všechno může dobře dopadnout.

Jak na vás působilo církevní prostředí?

Měla jsem plno předsudků, že mě církev spoutá pravidly a nebudu moci už nikdy normálně žít. Na začátku jsem rozhodně neuvažovala o tom, že budu sloužit. Myslela jsem si, že si budu věřit jen tak sama pro sebe, v tom svém bytě, že k tomu žádnou církev vlastně nepotřebuji a už vůbec v ní nechci být zaměstnaná. To, jak velký to byl omyl, jsem zjistila až během povinné praxe. Díky úžasné paní farářce, která mě měla na starosti, jsem pochopila, že tato práce může být neskutečně variabilní a naplňující. Nejde jen o to odsloužit nedělní bohoslužbu.

Běžně nosíte rudou rtěnku a ani v jiných ohledech svou ženskost nijak nemaskujete. Jak na vás církevní svět reaguje?

Odmalička jsem celkem nepochybně takový "enfant terrible". Vždycky na mě bylo na první pohled vidět, že mám některé věci jinak. Vždycky jsem se vymykala. I farníkům samozřejmě nějaký čas trvalo, než si zvykli na tu slečnu, co do sakristie přiběhne v roztrhaných džínech a triku s Mickey Mousem. Na začátku je podle mě překvapilo, že jsem docela dobře schopna zvládnout všechny prvky bohoslužby. Pro mě je moje církevní působení především důkazem toho, že Bůh má skvělý smysl pro humor, když si zrovna mě zavolal do služby. Na druhé straně si říkám, že čím pestřejší je spektrum duchovních, tím širší veřejnost můžeme oslovit.

Takže trocha marnivosti je vám zjevně tolerována?

Jak vidíte (směje se). Ale v rámci bohoslužby jsem oblečena do taláru, který mi umožňuje cele se ponořit do duchovního prožitku. Talár je pro mě prostě vstupem do jiné dimenze. Během bohoslužby zkrátka vůbec neřeším to, jak vypadám. Je ale třeba si uvědomit, že duchovní cesta rozhodně nemusí být plná asketismu. I v Bibli se píše, že tělo je chrám, v kterém přebývá duch. Proto nevnímám péči o něj jako nějaký hřích, naopak! Ale péče o tělo není makeup, to bychom pořád zůstávali na povrchu. Tělo a zdraví je třeba vnímat ve všech jeho dimenzích.

Při vyslovení slova farář, si mnozí z nás představí život v povinném celibátu. Co vy a muži?

No vidíte, tohle lidi zajímá ze všeho nejvíce! Církev československá husitská dovoluje kněžím, aby se ženili a vdávaly. Musím říct, že jsem dřív ke vztahům přistupovala spíše racionálně. Tak nějak jsem vždycky cítila, že to není úplně ono, ale dokázala jsem si to plně přiznat až po delší době. Před Vánocemi jsem se rozhodla, že než dělat další kompromisy, budu raději žít nějaký čas sama. Je mi 33, takže mi hlavou občas běhá, jestli vůbec stihnu potkat někoho, s kým bych mohla mít děti. Ale pak se vždycky uklidním a sama sebe se zeptám: 'Není to vlastně na Bohu, co s tebou udělá?' Ono má-li to být, přijde to samo. Ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už nechci žádná 'ale' pro mě byl nesmírně úlevný. Nejsem ani zastánkyní toho, aby se manželství udržovala za každou cenu. Stejně tak si myslím, že by církev neměla být otevřena pouze heterosexuálům, naopak jakákoliv pestrost nás může jedině obohatit, nikoliv ohrozit.

Měla jste někdy momenty, kdy jste o Bohu pochybovala?

Víra je pro mě vlastně živý organismus, taková různě stoupající a klesající sinusoida. Někdy poklesne až téměř na dno a pak se zase vyšplhá do překvapivých kopců. Ona víra, která by byla pevná jako betonový chodník, by asi nepřinášela tolika poznání. Kdybych nezakusila, jaké je to být v duchovních údolích, těžko bych se pak mohla těšit z duchovních výšin.

Jak můžeme prospět naší duši?

  1. S láskou pečujte o svůj vnitřní svět. "Dopřejte si alespoň občas úplné nicnedělání - chvíle, kdy o ničem nepřemýšlíte, o nic neprosíte, za nic neděkujete. Prostě jen tak jste a nasloucháte tomu, co se ve vás děje."
  2. Zkuste přestat věci řídit. "Nejlepší řešení mého života přišla vždy ve chvílích, kdy jsem vše pustila, přestala jsem plánovat a dovolila Bohu, ať se děje jeho vůle."
  3. Nevloupávejte se do zavřených dveří. "Často máme tendenci lámat věci přes koleno a zbytečně sami sebe cpát někam, kde není naše místo. Ono ale někdy stačí jen pozorně kráčet kolem zdi a věřit, že se pro mě ty pravé dveře nakonec otevřou."
  4. Nebojte se a důvěřujte. "Krize a zkoušky osudu nepochybně bolí. Hlavním úkolem člověka je zůstat i v takové situaci otevřený, upřímně hledat a nebát se změn. Radovat se z toho, že jsme na cestě, a že se na ní neustále něco nového učíme."
  5. Bůh je jen jeden a záleží jen na nás, jakou cestu k němu zvolíme. "Pro někoho je to křesťanství, pro jiného buddhismus, jinému vyhovuje jóga nebo meditace," uzavírá Martina.