Via facti. Cestou činu.

08.01.2020

Dopis Karlu Farskému, českému římskokatolickému reformistickému knězi, spoluzakladateli Církve československé husitské, dne 8. ledna 2020, kdy slavíme sté výročí vzniku této církve. A ocitáme se na prahu druhého století naší existence.

První biskupové Církve československé: Gustav Adolf Procházka, Karel Farský, Josef Rostislav Stejskal a Ferdinand Stibor. Snímek Ústřední archiv a muzeum CČSH.
První biskupové Církve československé: Gustav Adolf Procházka, Karel Farský, Josef Rostislav Stejskal a Ferdinand Stibor. Snímek Ústřední archiv a muzeum CČSH.


Milý Karle,


dovolte mi Vám poblahopřát. (A taky mi prosím dovolte Vám v dopise tykat, protože se chci pouštět na tenký osobní led.) Naše Církev československá (husitská) dneska slaví svých sto let. Naše. Moje a Tvoje, Boží církev, která se stala duchovním domovem tisícovek lidí.


"Jaká milost, jaká láska, jaký osud dá mi peří křídel holubích, jež nasadím a od země ve vznesu?" (F. Petrarca). Tak nějak si představuju tu chvilku, která předcházela rozhodnutí k cestě činu, via facti, pro kterou jsi se se svým okruhem blízkých z reformního křídla katolických kněží rozhodl.

Církev byla, je - a má být "metodou, prostřednictvím které se Kristus sděluje v čase a prostoru, podobně jako Kristus je metoda, prostřednictvím které považoval Bůh za vhodné sdělit se lidem, abych jim ukázal charakter jejich spásy". Ó ne, to nejsou moje slova, drahý Karle. Ale mluví za mě. A věřím, že bys jim i Ty rozuměl. Protože jsi tolik chtěl církev pro tento současný svět. Církev, kde Ježíš Kristus není jen historický pojem a spiritualita není uvězněná v pasti nepochopení pojmového aparátu a cizího, odosobnělého jazyka. Chtěl jsi - a založil jsi - "církev shromažďující ty, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým". Chtěl jsi církev lidskou, se vším, co to nese a chtěl jsi církev živou, ve které bude planout Boží Duch. Dovol mi Tě v tento významný den seznámit s člověkem, o kterém věřím, že by Ti byl úžasným partnerem v dialogu. S osobností, která se dívala na současný svět, člověka, Boha, církev a Krista tak nádherně, že mu naprosto odpouštím, že je to katolík a ne husita.

Dovol mi ještě jednu jeho myšlenku, a pak Ti řeknu, kdo to je. "Kristus není pravda. Tímto výrokem jsem vyprovokoval okamžitý a bouřlivý nesouhlas celého shromáždění (skupina kněží a učitelů náboženství). Posléze jsem se vyslovil jasněji a řekl jsem, že pravda je Slovo a že Kristus představuje metodu, pomocí níž se pravda sdělila lidem, proto je vtělená pravda, jak On sám o sobě říká: "Já jsem pravda a život." Ale předtím ještě předesílá: "Já jsem cesta." On je tedy pravda jakožto cesta, metoda, člověk přístupný lidem, Bůh, který je doprovází. Mohl zvolit jinou cestu, jak se sdělit lidem (hihi, pokračuje: stanovisko rozumu, jak tvrdí racionalismus, či vnitřní zkušenost diktovanou Duchem, jak zdůrazňují protestatnti.) Zvolil však toto, překvapil mysl a fantazii lidstva tím, že se vtělil, že ukázal sama sebe jako cestu..."

Via facti. Cesta činu. Lidská cesta k Bohu. Cesta, která Tě stála tolik úsilí, tolik času, dost možná probdělých nocí, a nakonec jsi na té cestě odevzdal i své zdraví. Za života jste se potkat nemohli. Luigi Giussani (katolický kněz, teolog a zakladatel hnutí Comunione e liberazione) se narodil v roce 1922 v Desiu, kousek od Milána. A Ty jsi naši pozemskou časnost opustil o pět let později, v roce 1927. Potkejte se, prosím, v nebi. Až si vysvětlíte, jak to oba myslíte v té své teologii a pohledu na církev, budete se radovat jeden z druhého, z bratrství v Kristu. Oba jste důkazem toho, že strom se pozná po ovoci. Oba v sobě máte úžasný zápal pro věc, milujete službu Bohu a lidem, tak, že jste ochotni sloužit ve vedru i se prodírat sněhem Krušných hor. Boží pouť jste nikdy nevzdali, kázali jste přístupně člověku, promýšleli jste teologii a hledali jste cestu, jak doprovázet člověka k Bohu, ke spáse, k poznání milosti. Ne až jednou, ale teď a tady.

Milý Karle, blahopřeji Ti. Myslela jsem na Tebe před dvěma týdny v New Yorku, protože Tvé misijní úsilí dosáhlo až do Ameriky. A je mi líto, že tu s námi teď nejsi. Stého výročí církve se také nedožil můj učitel, zdroj inspirace a chvilku i kolega v Úřadě ústřední rady naší církve, profesor Zdeněk Kučera, který nám v seminářích systematické teologie vypravoval o vás všech, kteří jste stáli u zrodu církve.

Jestli něco naší církvi chybí (a já doufám, že se jen blbě koukám okolo sebe), tak jsou to charismatičtí lidé, kteří se nebojí být lidmi a troufnou si církev vracet pořád znova a znova do světa a společnosti teď, tady. Být aktivní, milovat Boha, a nestydět se to říkat nahlas. Lidé, kteří mají touhu a chuť se vzdělávat, pracovat na sobě, posouvat hranice - a zároveň je tím bourat. Zvát do církve hledající a také ty ztracené, církev zodpovědně vést, mluvit jasně a nebát se citlivých témat, a zároveň se pouštět do dobrodružství via facti, které má i ten významný ekumenický rozměr. Potřebujeme muže i ženy, kteří se zamilují jako tenkrát Ty, anebo třeba i já.

Myslím na Tebe v modlitbách, vděčně si čtu ve vlaku Tvoje postily (které ve stejném dopravním prostředku vznikly), některé jsou tak krásné, jindy jim moc nerozumím. Třeba jednou. Děkuju Ti. A pozdravuj Luigiho!

Tvá Martina Viktorie

P. S. Ke sto letům Církve československé husitské (mimo mnohé jiné) vznikl pořad Vertikála, ve kterém mluví moc krásně bratr patriarcha Tomáš Butta (a já, přestože jsem chtěla být věcná, snad i kritická, tak se rozplývám nad odkazem praotců zakladatelů a vyzývám k odvaze být církví, jako kdysi!)

Slavnostní bohoslužby se konají v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v sobotu 11. ledna 2020 ve 14 hodin. Jste srdečně zváni!