Blog

OK. Tak já teda řeknu, jak to je. Čtu si strašlivě dlouho do noci, třikrát denně stojím u plotny a vařím si, na co mám nejen chuť, ale i čas, vycházím minimálně, a když, tak mám roušku s jednorožcem přes celou hu-, eh, obličej, poslouchám u toho Halíkova kázání a nahlas dělám nadšená hm hm, což nikdo neslyší, protože se...

Myšlenka dne v rádiu Proglas, o tom, že letošní postní doba je vlastně první opravdová v mém životě... o tom, že najednou vidíme dobro tam, kde by jinak bylo skryto v pohodlné peřině každodenní normálnosti...

Tak jo! Já to tedy beru, šéfe. Každou neděli, (a v postním čase tím spíš), zvu k tomu, abychom žili teď a tady. S Bohem, se sebou, s druhými, naprosto, a autenticky. Tohle "všechno" se neděje náhodou.

Dívám se na sebe do zrcadla, je mně sedm let a táta rozčesal mé dlouhé vlasy a plete mi z nich cop. Umí to líp než máma, a co víc, taky někdy dovolí, abych pobíhala rozcuchaná a bosá jako dítě lesa. O hledání odpovědi na otázku "jak být ženou?", o smyslu života a ohroženém druhu divokých žen, o kterých čteme...

Ztratili jsme víru, že to s námi dobře dopadne (Moje psychologie, února 2020) Martina Viktorie Kopecká je duchovní, ovšem v církvi má specifické postavení. Jako husitská farářka může navazovat vztahy, vdát se i mít rodinu. Kromě kostela, kde oddává snoubence, působí jako rodinná terapeutka, která pomáhá lidem zvládnout vztahové krize. A tak jsme se...

"Sejde se someliér, sládek z pivovaru a farář ze severních Čech v léčebně závislostí a povídají si o nemocích z povolání..." Zní to jako začátek vtipu, akorát, že v realitě to zase taková legrace není. V rámci přípravy na suchej únor jsem si celý leden zapisovala svoji alkoholovou bilanci. Krom biblických nápojů (voda a víno) nepohrdnu...

Dopis Karlu Farskému, českému římskokatolickému reformistickému knězi, spoluzakladateli Církve československé husitské, dne 8. ledna 2020, kdy slavíme sté výročí vzniku této církve. A ocitáme se na prahu druhého století naší existence.

Je na mě spolehnutí. Myslím, že tím lezu řadě lidí na nervy. Chodím všude hodně brzy. Což u ostatních vážně nesnáším. Buď mě vydírá pocit, že na mě někde neboze čekají, mrznou anebo je pálí slunce do týla - popřípadě mě připraví o pocit pauzy, kterou bych mezi schůzkami stejně neměla, protože nejsem schopná skončit včas. No, a tak si...