Bože můj a Freude!

24.03.2020

Jezero se uklidnilo, na jeho hladině něžně tančí vlny zářící svitem měsíce, hvězdy skromně a mihotavě blikají. Vzduch je nasycen vůní vody, která v sobě má život. Je konečně klid. Břeh nese dvě lehátka, na jednom emancipovaná, duchovní bytost, žena - kněz, na druhém praktický a zemitý hlas, žena - psychoterapeut. Obě se dívají na tutéž scénu a každá v ní vidí něco jiného. Jezero našich vztahů, lásek našeho života. Dvoje plavky, dva plavecké styly. A to všechno se děje v jedné konkrétní hlavě. Té mojí. Má povolání si vybrala mě, nikoliv já je.


Je to skoro deset let zpátky, a přesto si tu chvíli pamatuju úplně přesně. Dopíjím kávu ve studené barokní farní kanceláři a těším se, že se venku ohřeju až půjdu pěšky domů, ale než se to stane, ozve se tiché, snadno přeslechnutelné zaklepání. Otevírám dveře své první pastorační zkušenosti a hledím jí do očí. "Trápím se, chtěla bych se rozvést a nemám o tom s kým mluvit."


V roli duchovní jsem ještě pořádně nezakořenila, vždyť teprve čekám na kněžské pověření a mám za sebou první rok studia psychologie, takže znám nazpaměť kdovíco z neurofyziologie a taky bych uměla zpaměti odříkat příslušné biblické pasáže o nerozlučné jednotě mezi mužem a ženou, ale je mi to v tu chvíli platné jako lodičky Louboutin vprostřed Sahary. Nechci to za žádnou cenu vzdát a už vůbec se nechystám předstírat, že "takových už tu za mnou bylo".


Poslouchám a v tu chvíli si uvědomím, že nemůžu sedět na dvou židlích naráz. Nejsem dvouhlavé stvoření, kde napravo hovoří kněz a zleva kontruje (budoucí) psychoterapeut. Najednou se velmi zřetelně oddělí poslání v roli duchovní a vykrystalizují všechna specifika pastoračního rozhovoru, kde víra hraje důležitou roli a kde si můžu pomoct čtením Písma a taky modlitbou v důvěře, že některé věci mi jako člověku rozhodnout nepřísluší anebo k tomu ještě nenazrál čas. Má to své nenápadné, ale důležité "jenže". Uvědomím si, že víc než cokoliv, jsem prostě člověk, žena, která je ve své křehkosti omylná a nepotřebuje posuzovat a hodnotit, aby dokázala poslouchat a mluvit.


Příběh za chvilku naplní celou místnost s vysokým stropem, mladá paní ve vyprávění oživuje celou řadu charakterů a osob, které jsou jeho součástí. Celá dějová linka dává smysl, drží pohromadě. Manželství nefunguje, žádný z účastníků zájezdu se neraduje, děti často stonají. A přesto je na konci víc otazníků než teček. Kam dál? A proč? A co a to Bůh? (A co řeknou lidi?!) "Vdávala jsem se mladá. Byla to moje první láska. Vystudovala jsem i přes to, že mě rodina vůbec nepodpořila. Narodily se nám dvě děti. Chodím do práce a baví mě to, jsem úspěšná. Ale už přes rok se ani trochu netěším domů. Vlastně je to pořád horší. Každou neděli jdu do kostela a modlím se, aby se to zlepšilo. Nechci takhle žít. Muž se mnou moc nemluví, nerozumí mi a já nerozumím jemu. Jsem nešťastná, jsem sama. Chtěla bych se rozvést. Ale co by na to řekli naši? Asi bych takhle neměla přemýšlet."


Nikdy jsem o své kněžství v Církvi československé husitské nemusela bojovat. Před třiasedmdesáti lety přijaly kněžské svěcení první dvě ženy, to ony tu cestu prošlapaly. Mojí rolí už nebylo obhajovat smysl duchovní služby žen. Nebylo nutné připomínat, že sexuální diferenciace je pro množení rodu, nikoliv pro oddělení - a obětování se v rodině vyhrazeného ženám a pro obětování se za oltářem, vyhrazeného mužům. Za zdmi kostela nebo v jiných církvích už ale otázka žen ve službě tak jasná (ani snadná) není. Nepotřebovala jsem s tím faktem bojovat, myslela jsem si prostě jen své. Ale i tak ve mně zdomácněla určitá citlivost k diskriminaci, nespravedlnosti, které ženy i dnešní době čelí, ať už v církvích nebo mimo ni.


Jako žena - kněz jsem se začala jasně vymezovat proti genderovým stereotypům. Přestala jsem feminismus vnímat jako hysterický křik bláznivých a neuspokojených žen s chlupatýma nohama (aby nedošlo k mýlce: nic proti chlupatým nohám!). Začala jsem hledat rovnováhu i v Bohu. V Bohu, kterého nazýváme Otcem, Synem a Duchem. Samé maskulinum, síla, autorita, hierarchie. Ale čím to tedy ten vztah Otec a Syn drží pohromadě? Klíčem je Duch. Duch, hebrejsky ruah - slovo s femininní koncovkou -ah, je ženský, oživující princip. Není to vidět, ale to neznamená, že se to neděje. Vztah, láska, oheň, život, to všechno je Duch. Začalo mi to najednou dávat smysl. Víra v Boha neznamená podřídit se krutovládě starozákonního desatera.


Původně to byly jedny solidní kamenné desky s deseti vytesanými tezemi, které ukazovaly směr, kudy se v životě vydat. Ale pokud by to tak zůstalo, byl by to jen neoblomný zákon, past pro všechny, kteří uvízli mezi řádky. Na náš svět přišel Ježíš, který tyhle těžké desky hladí rukou a svým dotekem je oživuje. Nepotřebuje je zlikvidovat, zlomit anebo přepsat. Naplní je láskou a taky soucitem. Nevzdaluje se od člověka chladným soudem, ale přesně naopak, přichází se s ním setkat, nepředstírá, že bolest nevidí, rovnou se těch našich ran dotýká. Vstupuje do reality našeho života, proměňuje nás. Učí nás hledět nejen očima, ale i srdcem.


Na židli rodinného terapeuta slyším tak často "stalo se to náhodou", "proč zrovna já v životě tak trpím?" anebo "když jsme se seznámili, věděla jsem, že je to ten pravý", a taky třeba "nenávidím svého bratra, nikdy mu neodpustím". Jenže v té terapeutické sesli je v mé mysli i farářka, které rovnou naskakují biblické paralely, stačilo by sáhnout do knihovny, zanořit prst do knihy knih a přečíst klientům, jak by ta jejich story dopadla pár tisíc let nazpátek. Ale oni nepřicházejí pro kázání.


A tak dochází ke kontinuálnímu dilematu. V roli farářky vedu člověka, ke hledání vícero významů biblického textu, k porozumění milosrdenství a trpělivosti, kterou s námi Bůh má. K pokornému a usilovnému hledání smyslu a pravdy našeho života. Desatero jde ruku v ruce s větou, která vede k lásce k Bohu, k lásce k bližním a taky k lásce sám k sobě. Žádný bod nelze opomenout. "Na všechny berete ohled, ale kde jste v tom příběhu vy? Co říká vaše srdce?" (Není tahle farářka snad až moc moderní? A není na to moc mladá?)


V terapii mě zas a znova překvapí klientovo zadání, které obvykle hlásí rovnou od dveří: "opravte to (dítě, partnerský vztah, moje sebevědomí), já si tady sednu, ale dělejte, nemám moc času." Tak v tu chvíli do mě vjede najednou taková síla, opřu se krom terapeutické techniky i o Ježíšovo neviditelné a trpělivé rameno a jdeme do toho. Moc času neuběhne a najednou nikdo nechce odcházet až příliš rychle opravený. Jakmile totiž v životě jednou něco pochopíme, tak už nás obvykle ten samý úkol nepotká, ale potřebujeme k tomu čas a prostor. A tak se manželé ve vztazích "zralých na rozvod", najednou začínají společně bavit, uvědomí si, že rodičovství ještě nikdy nikdo nerozvedl a že v zájmu jich samotných i jejich dětí je, aby se k sobě chovali jako lidé. Rozplétáme příběhy rodů, přicházíme kořenům opakujících se situací a vzorců, hledáme ztracenou sebehodnotu, a taky se u toho posmrká dost kapesníků. (Tahle terapeutka je teda drsná, od mámy chce, aby byla mámou a od táty, aby byl pořádným tátou. V dnešní době!)


Můj pohled na člověka je vlastně jeden jediný. Někdy se ve mně hádá farářka s psychoterapeutkou, metoda s metodou a nástroje na to jen udiveně hledí. Mají obě dvě pravdu, ale umí se neskutečně hádat a do toho všechny církevní řády a pravidla terapie. Bože můj a Freude! Po nekonečných tmavých nocích a bouřích, když se hladina jezera konečně uklidní, si docela tiše povídají. Mluví spolu o překrásném napětí, které spolu energie muže a ženy vytváří a neboří to ani teologii a ani psychologii.


Kněz a terapeut ve mně mluví o inspiraci, o magii vdechnutí života, o duši, o odvaze a důvěře stát se tím, kým jsem a s láskou to přijmout. O hodnotách lidského života, o darech, které dostáváme. O pravidlech, která nesmí útrpně drtit, ale zároveň nemají být ohebná jako gymnastka na žíněnce. Kněz a terapeut ve mně si povídají o životě, krocích krásné a náročné pouti k Bohu, k druhým, k sobě. Používají každá jiný slovník, ale obě svorně nesnášejí adjektivum "normální". S tím si tedy fakt tykat nechtějí.

Terapeutka chtěla nakonec napsat, jak to tenkrát s tou mladou paní dopadlo. Ale farářka míní, že jsou věci mezi nebem a zemí a mají v tom stavu posvátného tajemství zůstat. Navíc, univerzální rady ani jedna nedává, snad jen jednu jedinou: žij, teď a tady.

Napsáno pro časopis VOGUE, 04/2020.