Velký objev pod vanou

04.02.2017

"V létě jsme rekonstruovali koupelnu. Odloupávali jsme dlaždice a zjistili jsme, že pod vanou je vrstva různých papírů."
Všechny velké příběhy začínají skutečným životem.
"Mezi těmi papíry bylo moje vysvědčení ze 4.B a křestní list."


Před novým rokem za mnou přišel do kostela pán, který své povídání začal popisem technického stavu svého domu za Prahou, dovyprávěl až k rekonstrukci koupelny, která mu přinesla nejen nový sprchový kout, ale také zjištění, že je pokřtěný. Rodiče, kteří ho v zimě roku 1947 nechali pokřtít v Církvi československé husitské, v kostele sv. Mikuláše, už nežijí a nikdy mu nevysvětlí, proč své dítě nechali pokřtít - a nikomu to neřekli.

"Moje žena vytahovala ty zažloutlé novinové papíry zpod vany a házela je do velkého černého pytle, ale to vysvědčení i křestní list byly na tuhém papíře, takže spadly na zem. Byl jsem z toho jelen. Nevěděl jsem, že jsem pokřtěný. Vrtá mi to hlavou."

Jaký je vlastně smyslu křtu? Proč křtíme děti? A proč je krásné i náročné hledat svou cestu víry až jako dospělý?

Trocha teorie na úvod. Ale vážně jenom trocha, protože... no, uvidíte sami.

"Křest je jednou ze sedmi svátosti církve. Podle nauky Církve československé husitské je svátost jednání, jímž se obecenství věřících v Duchu svatém činně podílí na milosti Božího slova přítomného skrze slyšené svědectví Písma svatého a svátostné úkony." 

Super. A lidskou řečí by to nešlo?

Inu, šlo.

Ale pěkně popořádku. Křestní obřad je pomyslnou branou, která vede k dalšímu duchovnímu životu člověka. Ale k takové bráně je třeba nějak dojít - a za ní se nezastavit. Každý z nás je jiný a žije svůj vlastní životní příběh. Jako lidé máme tendenci a touhu se vztahovat k něčemu, co je nás určitým způsobem přesahuje. Pro někoho je to Hospodin (nebo v jiných kulturách Buddha a tak dál), pro jiného to může být vesmír, síla přírody, energie nebo kvantová fyzika. A přestože se někteří označí za ateisty (či nevěřící) - pokaždé tím vymezují svůj osobní vztah k bohu. Tak, jako jsme z masa a kostí a nikdo o tom nepochybuje, je v nás i nehmotná část, duchovní rovina, která také potřebuje výživu. Moderní společnost nás naučila, že je mnoho způsobů, jak své spirituální potřeby saturovat (ale taky udusit).

S Boží přítomností se každý z nás setká v jinou chvíli svého života. Sám, ale i ve společenství lidí. Někdo třeba na vrcholu sil, jiný při cestě pomyslným údolím, ale pokaždé v určitém pohybu, směřování. Věřím, že bůh je jenom jeden. A taky, že k němu vede tolik cest, kolik je na světě lidí. Neexistuje univerzální náboženství, jednotný návod, který nás dovede k Bohu. Svou cestu sami všichni hledáme - a přezkoumáváme.

Křtem člověk nezískává víru, křtem člověk svou víru formuluje a vyjadřuje.

Víra je právě proto vírou, že připouští i pochybnost a nejistotu. Víra není konstanta, pevná linka nebo betonový chodník. Víra je tenká červená nitka, která se vine v čase, kmitá nahoru i dolů - a je to tak v pořádku, taková víra je živá, životodárná. Naše cesta k Bohu a k víře je pokaždé jedinečná a originální.

V jakékoliv fázi své duchovní cesty se nacházíte, ať věříte, nebo věříte jen vlažně, velmi váhavě, téměř vůbec, kladete si otázky, dýcháte, jste - jste dobře. A vzhledem k tomu, že čtete tenhle text, se zdá, že hledáte svou správnou duchovní cestu a způsob, jak duchovně žít. A možná jste se rozhodli nechat pokřtít. Anebo jste rekonstruovali koupelnu a našli svůj zapomenutý křestní list.

Zpátky k církevní poučce o svátosti. Křest je svátost. Svátosti jsou "události", při nichž nám věci každodenního života, jako je voda, chléb či víno připomínají, co pro nás Bůh učinil a dál činí. Svátost je zviditelněním Božího slibu k člověku. Prožíváme tak konkrétně to, co se mezi člověkem a Bohem stalo - a děje. Skrze symbolické úkony, obřady a rituály vstupujeme do nové reality.

Křest je obřad, kdy si připomínáme Boží lásku a věrnost skrze element vody. Voda očisťuje, voda má životodárnou moc, voda nese myšlenku, voda nás objímá, když se do ní ponoříme, voda nás dokáže unést, položíme-li se v důvěře na hladinu.

Křtem - původně ponořením (řecky baptizein) - se s prvním nádechem otevíráme novému životu s Kristem, s důvěrou v Boží lásku, očištěni od nánosu minulosti. Křtem se stáváme součástí společenství křesťanů. Bůh nám při křtu slibuje být věrný navěky a navždy. Křtem vstupujeme v život, který nekončí; stáváme se božími dětmi. Křest "jako život" je spojen i s protipólem - se smrtí Ježíše na kříži - a jeho zmrtvýchvstáním. První nádech při vynoření se z (pomyslné) křestní lázně je začátkem nového bytí.

A z té naší - lidské stránky? Předně, křest je ohromný krok důvěry. Někdo mi při přípravách řekl, že to je "jako padat do hloubky, ale nikdy nedopadnout na zem - vyletět na křídlech víry do výšin". Křest je vyznáním víry a odhodláním žít s Bohem, v Bohu, důvěřovat, zkoumat své kroky a ověřovat jejich správnost. Nikdo z nás není schopen to cele slíbit, ale můžeme prosit o Boží vedení.

Platný je i křest, který "leží desítky let pod vanou". Křest si navzájem církve uznávají (až na výjimky). Není závislý na úřadu, na razítku, časem nezmizí.

Vedou se diskuze, zda křtít děti nebo až dospělé. Při křtu působí cosi, co v nás zanechá svou stopu. Stopu, ke které se musíme přihlásit svou vírou, ať jsme byli pokřtěni jako děti i pokud je nám šedesát a pokřtít se necháme příští neděli. Nikdy není pozdě a nikdy není příliš brzy (o křtu uvažovat).

"Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; a dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa." 

Ezechiel 36. kapitola, verše 25a.26

(Příště: jak vypadá příprava ke křtu; jak najít faráře, se kterým "bude řeč")