Pavouček Varhánek

V září vyjde moje nová kniha. Tentokrát píšu pro dětské čtenáře od 6 let, a doufám, že čtení bude bavit i dospělé. Je mi ctí, že kniha vyjde v nakladatelství Albatros media. 

Co vás přivedlo k nápadu napsat knihu pro děti? Nebo kdo vám dal ten impulz či vás inspiroval?

Každý kostel nebo kaple má své neviditelné obyvatele, kteří jsou tam nakonec víc doma než lidé. A tak i v našich varhanách bydlí pavouci, tu a tam proběhnou droboučké myšky. Jistě, dá se s nimi bojovat, ale v příběhu o pavoučkovi Varhánkovi se stávají našimi přáteli a průvodci. Knížka o pavoučkovi Varhánkovi je určena dětem, i jejich rodičům, ale nakonec také každému, kdo si chce prohlédnout život v kostele z trochu jiné perspektivy. Na samém začátku byl náš pan varhaník, který hraje rukama i nohama tak dokonale, až to vypadá, jako by pavouček spřádal síť. Takhle se zrodil nápad na Pavoučka Varhánka.

Název Pavouček Varhánek byl jasný od začátku?

Pro mě samotnou ano, nevím, jak na tento název pohlížela redakce. Každopádně Pavouček v mojí mysli přistál na varhanách a hned bylo jasno – Varhánek. Kdyby se zabydlel na ambonu, jmenoval by se možná Ambrož, ale to by byl jiný příběh.

O čem kniha je? Má nějaké poselství, které má dětem či dospělým předat? Má kniha pobavit nebo spíš poučit?

Kniha je o tom, že i malý pavouček může mít velké srdce. A že i v kostele se dá zažít kromě duchovních prožitků také dobrodružství, legrace i odpuštění. Varhánek s myškou Cukřenkou ukazují dětem (a trochu i dospělým), že víra není jen o tom, že tiše sedíme v lavici – ale je také o vztazích k druhým, k Bohu, o odvaze, zvídavosti a schopnosti vnést světlo tam, kde je zrovna tma. Přála bych si, aby knížka přinesla poznání ale i pohlazení po duši.

Psala se vám kniha dobře, překvapilo vás něco, například nějaká kapitola se vám psala těžko nebo naopak?

Nejtěžší bylo uhlídat, aby Cukřenka neprokousala starý kancionál. Ale jinak mi Varhánek v podstatě šeptal do ucha – co prožil, koho potkal a co zaslechl při bohoslužbě. Psát tuhle knížku bylo jako mít kostelní deník z pavoučí perspektivy. Někdy se mi při psaní zamotaly myšlenky jako pavučina mezi lavicemi, ale v takových případech mi pomáhala zkušená redaktorka Hanka Vildová, díky které je kniha vybavena také vzdělávacími dvoustránkami za každou kapitolou.

Komu jste jako prvnímu dala knihu přečíst? Kolik lidí už ji četlo a jaké máte ohlasy?

Pavouček i myška si už vyslechli množství komplimentů, nejen díky svým dobrodružstvím, ale také proto, že ilustrace Anety Žabkové jsou doslova boží. Moji přátelé, kteří mají děti a sloužili mi jako "testovací vzorek", mi psali, že kniha doma vzbudila velký zájem, "pavouček, co se modlí, tak to jsme ještě nečetli!" Zajímavé je, že ohlasy přicházejí také od lidí, kteří jsou duchovně vnímaví, ale necítí se ukotvení v jedné konkrétní církvi. Oceňují, že Varhánek vnímá kostel jako otevřený prostor – místo, kde se setkávají tradice, kde zní varhany i ticho, kde se modlí každý trochu jinak, ale všichni srdcem. Někteří dokonce řekli, že díky knize si znovu našli cestu do kostela – i kdyby jen v duchu, v pavučinkové fantazii.

Jak dlouho trval celý proces od nápadu napsat knihu až po její vydání?

Trvalo to déle, než bych si já i vydavatelé přáli. Ale snad mělo všechno to otálení smysl a knížka spatří světlo světa v pravou chvíli.

Pomáhal vám s tím někdo?

Neobešla bych se bez zmíněné paní redaktorky Hanky Vildové, je obdařena nejen svatou trpělivostí, ale i pochopením a akceschopností. Velkou zásluhu na tom, že Varhánek opravdu ožil, má paní ilustrátorka Aneta Žabková. Její ochota ponořit se do pavoučkova světa s fantazií, jemným humorem a otevřeným srdcem byla nesmírně důležitá. Nejen že kreslila, ale skutečně naslouchala – každé postavě, každé náladě, každému paprsku světla, který září v malém kostelíčku. Její ilustrace nejsou jen doprovodným obrázkem – jsou dalším rozměrem knihy.

Chystáte už nyní pokračovaní nebo máte nějaké další tvůrčí plány?

Mám v hlavě a srdci množství témat. Mě nikdo nemusí moc dlouho k psaní přemlouvat, je to hojivá a odpočinková činnost.

Jaká kniha byla vaše nejoblíbenější v dětství a proč?

Asi se to dnes už moc nenosí, ale jednoznačně Krása nesmírná – sbírka ruských pohádek. Byly to silné příběhy, hluboké, drsné. Žádné "a žili šťastně až do smrti" – spíš "a pak přišel mráz, drak a pak ještě hladová čarodějnice". Ale mě to fascinovalo! Možná proto mám dodnes zájem o texty, kde se nejdřív ztratíte v lese, abyste pak našli sami sebe. A taky mě asi připravily na život: díky nim vím, že když se objeví Baba Jaga, je dobré mít v kapse kousek chleba a dobrou otázku.

Chcete něco říct o knize, procesu psaní či cokoli zajímavého, co si myslíte, že by v textu mělo zaznít?

Možná jen tohle: Tahle kniha není jen o kostele, není to katechetická příručka. Je o světě, který objevíme, když se díváme novýma očima – s laskavostí a srdcem otevřeným pro překvapení. Když se podíváme pod lavici nebo za oltář, když nasloucháme šramotu utíkajících myších nožiček i šepotu modlitby. Kostel je místo, kde to žije – když se přestaneme bát ptát, smát, objevovat a být spolu. Pavouček Varhánek nám ukazuje, že víra nemusí mít jen vážnou tvář a sepjaté ruce, ale taky je v ní prostor radost, zvědavost a odvahu vidět posvátné i v obyčejném.