Noc v Budapešti.

09.02.2019

31. prosince 2018 jsem "koupila celou loži". Když nevíš, co bys, naplánuj cestu do Budapešti, optimálně na Rossiniho tříhodinovou operu Italka v Alžíru. Zabukuj si hotel Opera, aby to nebylo lán cesty. Tolik k plánu.

O měsíc a kus později vystupuji na nádraží, kde se mě chopí neoblomný pocit, že to bude jen kousek cesty (a že přeci vím kudy). Viděla jsem zhruba před hodinou mapu v mobilu, dokud měl ještě sílu zobrazovat. Takže pohrdnu automatem na vstupenky představení městské hromadné. A prostě jdu. Že je něco trochu divně jsem si uvědomila ve chvíli, kdy už nebyly koleje tramvaje, ani lidi. Změním trochu směr, protože otáčet se čelem vzad mi nepřijde důstojné stran mého původního úsudku. Po třech kilometrech jsem nadšená z trafiky, kde vysypu majlant drobných, starší silná paní je shrne všechny do dlaně a hodí mi dva lístky. Neprotestuju, ulehčila mi. Bylo to tak na deset.

Mám lístek a nedočkavě se hrnu do tramvaje číslo 49. Před cestou do Maďarska je dobré si uvědomit několik věcí. Nebo aspoň dvě. Že jízdenku je třeba označit mechanickým probodnutím pravěkým strojkem, na což otloucitné mladé děvče navyklé technologiím jen zírá, a druhak, že fakt nebudete rozumět ani názvům zastávek (natož si je pamatovat). Lidé se mi zdají milí, chovají se k sobě ohleduplně, což si se zájmem prohlížím. Jsem uchvácena Dunajem. A chci, aby tramvaj jela pomalu. Jako v Praze za Vltavskou, kdy dává mostu vetší šanci na nás spadnout.

Hotel Opera v ulici Révay (to je zatím jediný název ulice, který si pamatuju, pokud nepočítám Béla Bártok utca) je strategické místo, pokud jdete (asi za hodinu) na operu, která by byla v opeře. Jenže ta je zabalená v lešení. Možná, že kdybych byla pozornější při nákupu výše zmíněné (podezřele levné) lože, všimla bych si, že Erkel Színhás (ne, to si prostě nezapamatuješ), je trochu dál než přes ulici. A tak si v blažené nevědomosti pěkně balím své krásné boty na podpatcích tak vysokých, že se v nich dá jen pohodlně sedět, popřípadě ještě chvilku postávat. Chodit rozhodně nikoliv. Naštěstí mám v pase uložené vstupenky, takže recepční hned reaguje, že do divadla asi budu chtít jet taxíkem (zírám, proč jet přes ulici taxíkem), ale že by doporučoval i metro, je to kousek. Kousek. No. Něco málo přes půl města.

Nechci dělat haura, tak si beru mapu a kolečkem si značím odkud a kam. Letím jako nadmutá koza líza, boty neboty, moc mi to nejde, snažím se, funím. V kabelce mám eura. Kdybych já tak měla ty vaše peníze, vykašlala bych se na procházku na chůdách a jela taxíkem. Zbývá mi ještě ten volný lístek do MHD. A tak sejdu do metra, které má takový krátký peronek, ale zároveň dva hlídače. "Jedu do divadla - koukejte na mapu, tímhle metrem?" "Nem". "Bezva. Tak kudy? Na druhou stranu." "Igen". Takže mažu zase nahoru a dolu, na jiný maličký peronek. Označím si už zkušeně jízdenku. A čekám. Nedá mi to a ptám se kolegů těch odnaproti, kudy do divadla. Dvě zastávky. Igen.

Dvě zastávky jsem zodpovědně ujela. Vylezu na povrch a zapínám navigaci. Není čas ztrácet čas. A taky vím, že vím prd kudy. Navigace ukáže, že je to 31 minut chůze a že tam budu pěkných osm minut po začátku představení. Tak chvilku nadávám, že "to" pořádně ani neví, kde jsem, vypnu to a zase zapnu. Načež dojdu k ohradě, kde cesta končí pro stavení úpravy. Bez-vad-ný. 32 minut chůze. Začínám panikařit. Tak, milá zlatá, klid. Najdu nejbližší směnárnu, kde udělají z eur forinty, snažím se nepřepočítávat. Běžím směrem, který nabízí hladký povrch a v dálce vidím taxíky. Jak je to divadlo daleko? Stihnete mě tam odvézt do sedmi? To těžko, slečno. Tak pojďte, uvidíme. Já tedy vidím. Mám oči vykulené, jede jako blázen. Jmenuje se Isztván a na zrcátku se mu houpe růženec, tři pokřtěné děti. Nejdřív hýkám a mám tendenci se ptát, jestli je si vědom určitých pravidel dopravy. Jenže za chvilku si uvědomím, že se mi to vlastně líbí. Přestanu vyvádět a užívám si to. Raduju se z toho, že porušujeme předpisy a letíme. Co prý dělám. Farářku. Nevěří. Nevadí.

Stylem brzda - plyn se k divadlu přiblížíme za dvě minuty celá. Přijdete pro mě v deset? A odvezete mě někam do hospody, kam by holka v takových botách nikdy nešla? Běžím do schodů. Opět nevím kudy (jsem asi natvrdlá), uvaděčka mě našťouchá to "mojí lože" a za chvilku to začíná. Docela pěkná, dynamická scéna. Čistá, ale nápaditá. Kočky v latexu. Aha. Tak o tom by se Rossinimu v jednadvaceti, když tu operu psal, možná ani nesnilo. Náhradní divadlo je hnusné, ale má bezva akustiku a pěvecké výkony mi berou dech. Čisté, lehké hlasy, radost poslouchat. Je plno. Bodejť ne, když lístky stály méně než divoká jízda večerní Budapeští.

V deset to balím, i když ještě není konec. Vím, jak to dopadne, takže s klidem zavírám dveře předpokojíčku lože. Ještě se jdu podívat do vedlejší ulice, kde to solidně žije. Udělám ještě pár fotek kouzel noční Budpešti. István je pro mě zpátky, na operu se neptá, ale rovnou nabízí, kam by holka v takových botách nikdy nešla. Super, potřebuju se v hotelu převléct, smýt dámu z obličeje. Popisujeme si cestu tak detailně, že je na mě buď vidět, že tak často bloudím nebo mu prostě záleží, abych tu vinárnu našla.

Převleču z krasavice na normální holku v pohodlných botách. Místo, kde mají skvělá vína a gulášovku najdu rychle. Uvnitř sedí lidé, kteří by si moje boty fakt nevzali. A dobře dělají. Na uvítanou je chleba se škvarkem. Miluju Vás. Chci ochutnat několik vín a polívku, ve které prý stojí lžíce. Vyberu si červená vína po půl deci, sedm kousků. To bude tak akorát, abych zkusila trefit domů.

Otočím se doleva. Na poličce stojí pravoslavná ikona Panny Marie s děťátkem, hoří u ní svíčka a z druhé strany je krásný kovaný kříž. Nevím, jestli je to Boží přítomností, vínem, operou, blouděním, rychlou jízdou, Budapeští. Jsem šťastná. Noc ještě nekončí a mě čeká zítra ještě den. 

Den v Budapešti.