Na obědě s papežem! Díl 2.

05.09.2018

Ženeva, 18. června 2018. Mám tři dny na to, abych sehnala černé šaty. 72 hodin na to, abych se připravila na setkání, které mi možná změní život. 4320 minut na to, abych si v hlavě srovnala, na co se chci papeže Františka zeptat.

Nebyla to soukromá audience, při které by hrozilo faux pas v podobě porušení "le privelége du blanc", ale byl čtvrtek, který každý týden Světová rada církví věnuje úsilí k dosažení nulové tolerance násilí na ženách a menšinách. Protokol pro audienci u hlavy katolické církve je, co se týče oblékání (i chování), vlastně docela přísný. Sukně pěkně po kolínka, žádné barevné divočiny, nejlépe dlouhé rukávy, optimálně černá manila - závoj. Všechno černé. Právo přijít v bílém náleží jen královnám a princeznám katolických zemí. Tj. i královna Alžběta by přišla v černém - státní církví ve Spojeném království je nekatolická Anglikánská církev, v jejímž čele stojí panovnice Alžběta v roli Defensor Fidei - Ochránkyně víry.

Se slzou v oku jsem si vzpomněla na všechny krásné černé šaty, které mám doma v šatníku. Tak vy, moje milé, papeže neuvidíte. S programem od osmi ráno do osmi večer, téměř bez přestávky a možnosti dojet do centra a koupit šaty (za které bych byla velmi ochotna utratit i nekřesťanské peníze), jsem musela spoléhat na zázrak. Ještě, že na ně věřím.

Tušila jsem, že pomoc by mohla přijít z řad pracovnic Světové rady církví, které se o nás starají během zasedání jako o vlastní rodinu, jenže problém byl v tom, že mají všechny téměř o půl metru víc než já. Do výšky, nutno podotknout. A tak jsem se skoro smiřovala s tím, že budu mít šaty tmavě modré a že prostě nemůže být všechno dokonalé.

"Dovezu Ti všechny malé černé šaty, které doma budu mít!", slíbila mi ředitelka programu pro střední východ a dálný východ. A jak slíbila, tak také udělala. Druhý den mě dovedla k autu, odkud vytahovala jedny černé šaty za druhými a pak ještě přidala jedny s bílým a béžovým pruhem. "Ty si asi, Carlo, nevezmu, ty nejsou celé černé."

Všechny byly krásné, jenže byly mi velké. Někdy o číslo, někdy bych potřebovala mnohem víc materiálu. A přestože je švýcarská kuchyně víc než výživná (bože a jak dobré to je!), nemohla jsem spoléhat, že přes noc do šatů ztělnatím. Takže tedy, jak z fotek vidno, vybrala jsem si napoprvé odmítnuté šaty s pruhy. Zbývalo doladit detaily. Z kufru jsem vytáhla černé lakovky, punčochy, záložní punčochy (známe své lidi i ostré nástrahy světa), černé psaníčko, modré křišťálové náušnice a k mému rukopisu nezbytnou - červenou rtěnku. Většina věcí byla tak trochu nevhodných - a rudé rty asi spadají do kategorie velmi nevhodné. Ale já jsem si chtěla připadat sama sebou. Já- kněz v sukni přeci nejsem ne-ženou. Nechtěla a nemohla jsem popřít to, kým jsem a být za starou mladou. Kněžství nosíme ve svém srdci, nikoliv na krku v kolárku.

Dva dny před obědem, kdy už mi šaty visely na ramínku a voněly cizím parfémem, byly neskutečně nabité. Zasedali jsme víc než 12 hodin denně, během obědových pauz jsem odbíhala na další krátká pracovní setkání. Večer jsem byla tak unavená, že se mi chtělo brečet. Nedokázala jsem si představit, jak ze sebe dokážu ve středu 21. června 2018 brzy ráno udělat svěží Martinu Viktorii. Se srdcem i hlavou otevřenou.

K ránu už jsem nemohla dospat. Četla jsem si v hotelové Bibli Janův prolog ve francouzštině. A věděla jsem, že to dobře dopadne, že (snad) neomdlím, že si žádné otázky připravovat dopředu nebudu (eeeeh...a jaká je podle Vás, Vaše Svatosti, role mladých v církvi?... - a podobné trapárny, na které odpověděl asi tak třistaosmdesátkrát), ani nebudu před zrcadlem trénovat, jak se nonšalantně představím. Vstávala jsem s pocitem, že papež František je sice zástupcem Ježíše Krista na Zemi, ale taky je to člověk. Člověk.