Máte koupelnu? A mohla bych ji vidět?

06.06.2020

Děkuju za pozvání na konferenci, kterou online pořádal GrowJOB Institute: Osobní růst. Future edition. Tady je komplet můj příspěvek na téma Cesta ven vede nitrem.

Duše napomáhá tělu. Je to jediný pták, který podpírá svou vlastní klec. To jsou slova Viktora Huga.

Jenže ta duchovní a duševní síla se potřebuje mít kde realizovat - a to se děje v těle. Obě tyto součásti se vzájemně potřebují. Všechno se vším souvisí.

Během následující půlhodiny bych s Vámi ráda mluvila o tom, že cesta ven vede nitrem - a že volně létat můžu teprve ve chvíli, kdy nebudu zběsile utíkat před průšvihem - ať je to na tělesné nebo duchovní a duševní rovině.

Položím Vám taky několik otázek, odpovídejte si na ně v duchu nebo nahlas, jak chcete. Pokud Vás některá z těch otázek rozčílí, berte jí o to víc vážně. Totiž to, co nás dráždí - na ostatních, opakovaně se v životě něčím necháme vyvést z rovnováhy - to jsou všechno cenná témata, tak je neházejte do koše, ale věnujte se jim, vystavte se jim.

Dneska se celý den mluví o osobním růstu. Já mám asi tak 150 centimetrů a vysokým jsem vždycky tak trochu záviděla. Ukazuje se, že náš svět naslouchá nejprve vysokým mužům, pak malým mužů, pak vysokým ženám, a jako poslední přijdou na řadu malé ženy. O těchto fyzických nefér věcech si můžete počíst v knížce Proč krása vládne světu. Souvisí se sebehodnotou, ke které taky dojdeme.

A jasně, je to docela k vzteku, jenže jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že naše velikost je nejen fyzická, ale i duchovní a duševní. Rozvíjíme se v čase a taky v prostoru. A najednou jsme se ocitli v karanténě. Co se to s námi v tu chvíli stalo?

Udělejme teď jedno malé cvičení. Zavřete oči, a zkuste si představit to, o čem budu mluvit. Uvolněte se, ponořte se do toho, nebojte se, dobře to dopadne.

čtu:

Představte si, že jste v zahradě. Je teplo, ale ne příliš. Ptáci zpívají a Vy nic nemusíte řešit, všeho máte dost a dostáváte to v tu pravou chvíli. Svítí slunce. Stojíte nohama pevně na zemi. Jste tvůrci a můžete realizovat své plány, pokud na to máte právě chuť.

Slunce zalezlo za mraky. A hodně se ochladilo, nejste na to dost oblečení, začíná pršet, a tak se utíkáte schovat domů. Ptáci přestali zpívat a je ticho, docela nepříjemné ticho. Stojí v pokoji a díváte se na tu svou zahradu, začnou padat kroupy a létají blesky. Velmi blízko vás zahřmí a vy se polekáte. Něco se vás jakoby uvnitř dotkne. A u okna už stát nemůžete, máte pocit, že je to příliš nebezpečné.

Rozhodnete se jít ukrýt do koupelny. Jdete tam sami nebo s tím, kým obvykle sdílíte svou domácnost. Nejdřív stojíte, protože si myslíte, že to za chvilku přejde. Někdo z vás vytáhne mobil a dozví se, že krupobití ve vedlejší zemi zdevastovalo úrodu, a dokonce při tom zemřeli lidé. Šokuje je Vás, ale nijak hluboko Vás to nezasáhne. Po chvíli si sednete na vanu a napijete se vody z kohoutku. A takhle v té koupelně žijete celý den, protože slyšíte, že blesky a kroupy pořád padají.

Nejdřív si povídáte, buď sami se sebou nebo s ostatními. Hodně koukáte do mobilu. Máte hlad, a tak pošlete toho, který se nejmíň bojí do sklepa, aby přinesl zásoby. Jídlo máte všude okolo sebe. Chodíte si lehat do vany, moc se nepřevlékáte, nevíte, co bude. Cítíte, že byste chtěli realizovat svoje plány, ale nejde to. Máte pocit, že byste měli pomáhat uklízet v téhle koupelně, nebo že byste měli jít zachraňovat svět venku. Nejde to, nemáte k tomu třeba dost sil, a tak si to vyčítáte. Začínáte mlčet a ticho vás štve, a přesto ho potřebujete víc než rozhovor. Naladíte rádio a o katastrofě slyšíte non stop. Jednoho dne rádio řekne, že je po všem. Utíkejte ven! Vážně, jděte z té koupelny ven. Projděte pokojem, otevřete dveře na zahradu a stůjte tam, odkud jste odcházeli. Chvilku si to představujte. Neotvírejte oči. Pár vteřin. Co se to s Vámi stalo? Jak jste se proměnili? Všechno je zase v pořádku, a přesto nic není, jak bylo. Otevřete oči prosím. A zaměřte se na své tělo - drží pohromadě, jste to vy, fungujete. Zaměřte se na svůj pocit - co ve vás převládá, co se to děje? //

Tohle jedno krátké cvičení dokážeme letos v červnu prožít jako nikdy v historii předtím - máme reálnou zkušenost, co to znamená mít strach a být zavřený v pomyslné koupelně. Naše tělo i naše mysl reagují rychle - v souvislosti s tou zkušeností. Ta zkušenost je v nás, proměnila nás. Mohla nám něco vzít - ale mnohem spíš to byla lekce, ze které jsme se učili a dál z ní můžeme čerpat. Ale jedno v tom cvičení bylo trochu jinak než v realitě - možná si vzpomenete na krátkou větičku: nebojte se, dobře to dopadne. Taková věta způsobila, že jste do toho cvičení šli s jiným nastavením, možná jste tu větu přeslechli - ale zazněla a byla ve vás. (Přitom taková blbost, dalo by se říct.)

Na koupelnu jste si zvykli, dřív nebo později. Nenávidíte ji, ale zvykli jste si. Našli jste si svou oblíbenou polohu a v té jste byli. Proměna se odehrála i ve vztazích, které jste žili víc natěsno. Možná jste si donesli notebook a pracovali jste. A možná že Vám to vůbec nešlo. Od samého začátku jste šili roušky nebo je konstruovali a měli jste energii pomáhat v menší či větší míře okolí, nebo dokonce světu. Ale možná ne a zvládli jste to bez výčitek, někteří se tím ale uměli hodně týrat. Uvědomili jste si, na kom a na čem jste závislí. Já třeba na rituálech, potřebovala jsem dělat věci určitým způsobem, a to mě uklidňovalo. Kafe jen z toho jediného hrnku, kapsli z přístroje hned vyndat a další.

Všechny tyhle zkušenosti sami se sebou a se světem na úsečce času (tedy - průšvih trvá teprve krátce, jsem šoku, můžu si dovolit nic nedělat a bát se - až po tu chvíli, kdy žijeme v karanténě týdny a už na nás všichni tlačí, abychom dělali tohle a ono) - tak tohle všechno se sbíralo to tašky s jedním názvem - sebehodnota.

Žijeme v době, která na nás klade extrémní nároky - když zůstanu třeba na chviku u žen - možná jste viděli to video, kde Cynthia Nixon - právnička Miranda ze Sexu ve městě opakuje věty, které jako ženy neustále dokola slyšíme. Buď dáma, nejez tolik, dej si salát, vypadáš nemocně, najez se, zhubni, vypadáš hrozně, máš moc krátkou sukni, oblékni se, buď sexy, odhal se, a tak dokola. Každý den života se s jednou z těch vět dá zápasit. A pak taky vzniklo podobné video o mužích. Je škoda, že nebylo tak dobře vizuálně udělané, protože mělo podobnou sílu. Buď chlap, nebreč, vydělávej dost, nepracuj tolik, najdi si nějaký koníček, najdi si lepší práci, buď ambiciózní, neukazuj emoce, nauč se vařit, buď gentleman.

Tohle je přeci všechno naprosto bláznivý. 

Od malička jsme vedeni k nezávislosti, ale vlastně se po kotníky dnes a denně brodíme hustou břečkou toho, co se po nás chce. Genderové role, úkoly, závislosti a nemysly - proč ženy cvičí - aby byly menší, proč cvičí muži - aby byli větší - z nás nedělají toho, kým jsme, ale kým si myslíme, že ostatní chtějí, abychom byli.

To není k žití, to je jedna z těch koupelen, kde hledáme tu nejvýhodnější polohu k přežití. To je ta koupelna, kterou nenávidíme, a přesto se z ní bojíme vylézt ven. To je ta koupelna, o které říkají, že nám zachrání život - a pak nám jednoho dne milostivě dovolí vylézt ven - jenže potom už to nejsme skuteční my. 

Jsme zpracovaní, jsme vychovaní, jsme otroci, kteří neumějí přemýšlet, kteří svůj názor vztekle křičí, protože máme strach, že nás nebude nikdo poslouchat. Nejsme dost tohle a jsme příliš tamto. Kritické myšlení, autenticita, životaschopný paradox bytí, individualita, která je kolektivně přijímána a podpořena - to jsou věci, které se neopírají o tělo, ale o ducha a duši - ale jen duše a duch to zase dovolí tomu tělu, jedno ovlivňuje druhé. Asi víte, že jsem farářka - tohle o čem mluvím, je jenom jinak řečeno to, co nás Ježíš - mimo jiné další důležité věci - učí. Víra, duchovní život nás nemají spoutat, přestože to někdy v církvi tak může vypadat - naopak víra a církev, kterou nesmíme nechat zkostnatět a zestárnout až k smrti - to má být bezpečný prostor k tomu stát se, kým skutečně jsem. A ano, každý z nás má své limity a když jsme děti, tak hranice taky potřebujeme - dávají nám pocit bezpečí. Ano, mohu všechno, ale ne všechno mi prospívá - to je zase druhá stránka věci. Je to pořád jen jedna mince o dvou stranách - omezení ve formě svazujících myšlenek a na druhé straně bezhraniční šílenství toho, že můžu všechno na světě.

Jo, můžu, ale někdy to nedává smysl. A tohle je třeba role kritického myšlení v našem světě - to není jen práce s daty a teoriemi, kritické myšlení a hledání smyslu má svoje místo i v našem duchovním a duševním životě. Ve vztazích, v práci na sobě, v tom, čím a s kým trávím svůj čas. Sebehodnotu mi nediktuje okolí, tak se rodí v mé hlavě. No, ale to může být začátek problému. Jsme navyklí, že nás nejdřív vedou rodiče, pak učitelé a pak zaměstnavatel. Pořád pracujeme na zadání, které nám dávají druzí - hm, takže jakápak sebehodnota. Druzí posuzují moje výsledky, druzí platí za mou práci, a dokonce partner nebo rodiče řeknou - nemám tě rád, pokud neuděláš tohle nebo tamto. Docela síla, ne? Tak jakápak sebehodota.

Zkuste si odpovědět na otázku - kdy jsem nevyhověl tlaku okolí v tom, jak mám vypadat, v tom, co si mám myslet a v tom, jak se mám chovat? A anebo jinak - kdy jsem vyhověl, vyhověla - na kterou variantu otázky - nevyhověl, vyhověl - jste našli odpověď dřív?

A vydolovali jste něco v paměti v té části - nevyhověl jsem okolí, udělal jsem něco, co okolí nechtělo... jaký to byl pocit, jaké byly reakce? Povzbudilo mě to do budoucna k podobným akcím, nebo to byla taková zkušenost, že už to znova zažít nechci?

Když něco roste a vyvíjí se to, tak můžeme cítit bolest. Odhazujeme to, co už není funkční a zvykáme si na novou realitu. Zažíváme to všichni, z dětí se stávají dospělí. A je super, když v nás kus dítěte zůstane, ale méně skvělé je, když nás za dítě dál a dál považují naši rodiče. Několik let se věnuju rodinné terapii, a ukazuje se, že tenhle systemický přístup bude asi vždycky potřeba. Rodinu vnímám jako systém, kde všechno se vším souvisí a detail dokáže ovlivnit celek. Obvykle řeším otázky, které se týkají dětí, ale cesta k odstranění jejich trápení většinou vede přes rodiče. Opravte nám to dítě a pak nám ho zase vraťte nefunguje. Jenže, co když jsou děti dávno dospělé?

Jednou z otázek a témat rodinné terapie je tzv. sociální porod. (Teorie Dr. Chvály a Dr. Trapkové, LIRTAPS). Rodina je symbolická děloha - prostředí, kde se dítě vyvíjí a ze kterého pak musí v pravou chvíli odejít. Fyziologický porod je první konflikt dítěte a matky. Bez bouřky to prostě nejde, stahy už nejsou k životu a dítě musí ven. Je to drama, ale pak taky úleva. Podobné je to s tím sociálním porodem. To je chvíle, kdy dospělý člověk odchází z domova - ano, ale tím, to ještě nekončí, sociální porod je dokončený teprve ve chvíli, kdy se odehrají všechny konflikty - doma začne být těsno, proběhne vymezení se, kdy už neplatí "poslechneš mě, protože jsem tvoje matka", ale celý proces se dokončí, když z dětí přestanou být ochotníci vlastních rodičů a ze všech dospělých se stanou komunikační partneři - přijímám tvůj názor, i když je odlišný od mého.

Karanténa taky docela dobře ukázala, na kterých vztahových rovinách máme pracovat. V jiném světle jsme uviděli rodinné vztahy, v naprosto nové situaci se ocitli někteří partneři anebo rodiny s dětmi. Já každý rok v přípravách na manželství vymýšlím všelijaké otázky, jak se něčeho podobného aspoň dotknout - a teď to ty páry zažily úplně naplno. Jsme spolu zavření doma, ano, milujeme se, ale už se taky trochu začínáme nenávidět. A učíme se o našem vztahu, učíme se ale zejména o sobě. Naše problémy nezpůsobuje ten druhý, ale já sama.

Taky jsme se učili hledat a nastavovat si hranice. Sem už mi nelez, dej mi pokoj, nemluv na mě. To je neskutečně cenné poznání, které máme tendenci příliš ohýbat - musím být přeci k dispozici, musím pomáhat, musím vyslechnout, musím udělat, o co mě druhý žádá. No tak, ne, naopak, nemusím a někdy přímo nesmím. Potřebuju získat vědomí o tom, kde jsou moje limity - a to se zase vracíme k té otázce sebehodnoty. Můžu dávat ze svého nadbytku, tam je namístě se rozdělit, ale nejdřív potřebuju být spokojený v sobě, potřebuju mít saturovány základní i vyšší potřeby, tak teprve jsem v té nejlepší kondici připravena pomáhat. Dávat na dluh nemá moc cenu - ano, jde to výjimečně a v krizi a je to hrdinství, ale není to udržitelný životní styl. V partnerství taky nejde o to viset si 24 hodin denně na krku a v noci se pořád držet za ruku, když mě pustíš, nemáš mě rád - ve vztahu nám jde o to, aby se naše možnosti násobily, nikoliv jen sčítaly. A k tomu prostě musím znát sám sebe a umět se o sebe postarat a umět se udělat šťastným - teprve v tu chvíli můžu někomu dovolit, aby se stal mojí druhou půlkou a nevznikala závislost ani dluh.

A odtud se dostáváme k roli času. Času máme všichni stejně. A je na nás, co s ním uděláme - když tuhle poslední větu několikrát obejdu - je na nás, co s ním uděláme - tak se nemůžu zbavit pocitu, že na mě někdo klečí, abych udělala, co udělat mám, správně, jak to společnost chce. No tak, já bych Vám ráda řekla, že v době karantény jsem sice vykonávala svou službu, ale nejdřív jsem se dospala, přečetla všechno možné, včetně severských detektivek, a teprve, když jsem věděla, kdo jsou vrazi v jednotlivých dílech, tak jsem teprve šla dělat něco, co byste označili za smysluplné. Dlouhý příběh krátce - vezměte si dost času, na cokoliv, ano, asi není zdravé to přehánět s netflixem a říkat si, že tento čas je nezbytný - ale co já vím, možná je. Jestli jsem se dotkla v minulé době něčeho cenného tak, toho, že jsem sebe sama nutila do věcí, které jsem nechtěla, protože to bylo snadnější než říct NE. Moje kapacita ohromně narostla ve chvíli, kdy jsem si prostě odpočinula a nebyla to žádná zenová meditace, prostě jsem pozdě vstávala, dělala jsem si, co jsem chtěla, nekoukala jsem na hodinky a užila jsem si to, že se všechno - jako fakt všechno zrušilo. A tenhle detox od pocitu "musíš, musíš hned, dělej rychle, ujede ti tramvaj, ujede ti vlak života", mi pomohl k tomu, abych si docela přirozeně řekla, že mám chuť něco dělat, a přesně jsem věděla, co to je.

A teď je pár dní zase všechno jinak, otevírají se hospody a hranice a na nás je, abychom nikdy nezapomněli, co jsme se naučili. Po čem jsme toužili. Na co jsme se těšili. A co už jsme nikdy nechtěli. Abychom si vzali papír a sepsali si to. Bylo dobře a bylo blbě. Čím dřív to uděláme, tím víc toho pojmenujeme.

Cesta ven vede skutečně nitrem. Nitrem, které bude prozkoumané, milované, nitrem, které bude prostě moje, ať se děje cokoliv. A může být hůř nebo líp, věci se dějí dobře a já se můžu na všem něco učit. Duše i tělo jsou důležité. Všechno se vším souvisí.

Duše napomáhá tělu. Je to jediný pták, který podpírá svou vlastní klec.