Klíče od klece (a flexou do kamene)

19.10.2019

Připadám si poslední dobou hanebně nevyužita a v mém diáři se kupí jednotky volných minut. Jako do propasti hledím na prázdné políčko, celý volný den. Dumám nad tím, zdali jsem si jen cosi neopomenula zapsat. Ale na mé lajdáctví se nedá spoléhat. Jsem v organizaci (ano, obsedantně) pečlivá. Navíc už mě kontroluje i mobil, který ponouká k odchodu hlášením "je čas vyrazit". Potřebovala bych apel jiného druhu. "Je čas si (po)vyrazit."

Je to výzva, takový volný den. Nechce se mi vstávat, ale vytrvalá oprava kolejí před domem, kde bydlím, je zvukově tak odporná, že kapela Rammstein do sluchátek na max, by byla jen rozverným dětským popěvkem, u kterého se dá pokojně klimbat.

Tak, mohla bych mít opravdové volno. Začínám si na tu myšlenku zvykat. Ale když lelkování, tak aspoň masírována přednáškami kapacit teologie a jiných, humanitnímu duchu libých oborů. Přihlašuji se narychlo k účasti. Prý kapacita na-pl-ně-na. To jako vážně? Ani malá já bych se nevešla? Řízků ani propisovačky nežádám! Povzbuzena odmítnutím, škrobím límeček halenky a mlsně plánuji, kterak zaútočím při vstupu z čelních pozic (z řad řádně zaregistrovaných, schválených).

Snídám asketicky - v tramvaji si tu a tam ze rtů olíznu rtěnku a držím se své designové tašky (to jistě dneska všichni ocení), ve které se plácá hubené jablko a macatý notes. Je dost možné, že nemám psací potřeby, ale při troše nepozornosti ostatních, je zkusím nekřesťansky štípnout (a později provinile vrátit - přičemž mě jistě načapou), protože při sobě najdu tužek hned několik.

Přichází hodina H. Respektive hodina H minus 1. Zjišťuji, že jsem na akci hujersky o hodinu dřív a že tu na rybářských stoličkách před vchodem nikdo nesedí. Kdosi jen tak ledabyle visí na plotě a flexou (!!!?) odřezává kus kamene.

Můžete mně někdo vysvětlit, proč se v Praze dělá zejména v sobotu ráno, konkrétně mezi 7-8 hodinou, kdy farářky chtějí spát a nikoliv sedět opocené v posteli s vytřeštěnýma očima, bijícím srdcem a obavou, že apokalypsa je skutečně na spadnutí (a že nehty jsou v neutěšeném stavu, naprosto nepřipraveny na konec světa a věci s tím související). A co teprve duchovní příprava.

Ježíš by nad neupraveným drápem oko milosrdně zavřel, nepřehlédl by ale zející díru v pomyslném duchovním plášti, kterým se bláhově zahaluji. Čím těsněji tahám plášť k tělu, tím víc vystupují ven kosti toužící po čase bez hranic. Po čase, kdy bytí a modlitba neletí, ale pluje a živě tepe ve vlnách moře, přechází v oceán a v krůpějích vody se mísí se vzduchem nebes. V té scéně řvou racci, nikoliv flexy kousající tisíc let starý kámen.

Farářko, tak moc kážeš vodu, že se topíš ve víně.

A není to opojné, nejsi unášena řekou blaženosti, ale vyplavuje tě to na pískem drsný břeh reality.

Vyděšena pásmem sebereflexe, přestávám vnímat kravál. Hledám sebe samu, kladu tašku na zem (design má být k užitku!), abych si mohla sednout a rozjímat nad náhlým hnutím mysli.

Octnete-li se někdy naproti mně v křesle, budu vás poslouchat, ladit se na vás, snažit se porozumět, modlit se za vás. Dost jistě taky vím, že budu nabádat k důkladnému budování základny - k spánku, jídlu, pití, dobrým vztahům, odpočívání, k péči o tělo - o chrám, ve kterém chce přebývat Duch. Ke starosti o duši, která jako vytoužené děťátko hebce a něžně leží na našem srdci. Taky se mnohokrát vrátíme k lekci "ne", aneb volný čas. Dost možná vás budu podporovat v rebelii v zájmu toho, co doopravdy chcete.

Suma sumárum. Přichází ke mně poslední dobou nebývalé množství vyčerpaných lidí, zajatců stressu, tiše řvoucích, poučit mě o mé vlastní situaci a bezmoci, která je ke všemu, jen ne k životu.

Poposednu na tašce a cítím, jak se hubené jablko mění v placaté a jak notes lačně cucá tu sladkou šťávu, která se najednou tím prostorem prohnala. Tahle nesourodá dvojice, notes a jablko, si přesto ví rady. Tlaku neodolávají, nebojují zbytečným plýtváním sil, berou, kde je a spojují se svou podstatou, přijímají, co přichází.

Farářko, takhle neobstojíš. Ježíš sedí na tom obrubníku vedle mě, cítím duchovní paži okolo ramen a mám pocit zvířátka, pod jehož pacičkami se zastavilo kolečko. Kolečko se prostě netočí. Dál se nejede.

Sbírám se a už nechci ani slevu zadarmo, ani vydobýt místo v sále lstí. Jdu prostě podzimem, je volný den, neexistuje čas, neexistují kapacity a teologie je ve dvojitém kafi, které mi přináší na stůl. Notes lepivý jablkem přijímá slova psaná překotně, ale vlastně docela šťastně, neuspořádaně, dětsky a bláznivě. Je teď. A je tady.

Každý jsme čas od času v kleci kola, které se nezastavuje, roztáčíme ho každým svým pohybem. Čekáme, až nás někdo přijde vysvobodit. Ale ty klíče od klece máme mezitím v kapse. Od myšlenky - sáhnout pro ně a odemknout - můžou uplynout hodiny, dny, měsíce, roky. Je to na nás.