Kážu, tedy jsem? Díl 1.

17.06.2018

Když si princ Harry bral krásnou Meghan, prohlásila během obřadu komentátorka televize Nova smrtelně vážně, že snoubenci "právě dostávají kázání". Kázání nelze "dostat" třeba jako rýmu. Kázání, nebo řekněme - promluva duchovního - není chvíle klečení na hrachu v koutě pod hrozícím ukazováčkem. Tak co to tedy je?

Jak si v půlhodině vylámat zuby nad tématem Co je to kázání a jak si je připravuju, jsem zjistila před pár týdny v rámci přednášky, kterou jsem si nachystala pro sál plný farářů, kteří se shromáždili na pravidelnou synodu jednou v roce.

Šla jsem na to od lesa. Připravila jsem sofistikovanou powerpointovou prezentaci, s nevtíravou animací, opatřila jsem ji fotkami. Barvu nehtů jsem sladila se rtěnkou. V zákulisí jsem procvičila mluvidla ta-teta-to-tam-mete a po-po-ka-te-petl. Všechno marné. Dívalo se na mě sto párů očí výmluvným pohledem, nekázej mi o kázání.

A tak bych ráda složila reparát před necírkevní komisí.

Coby začínající kazatelka jsem měla noční můru o tom, jak kážu a nemůžu si vzpomenou na nějakou zásadní (a úžasnou) myšlenku. Po pěti letech praxe se děsím toho, že onu skvělou myšlenku nebudu schopna včas opustit.

Ráda bych s Vámi sdílela devatero bodů, které se snažím mít na mysli, když píšu kázání. Dřív jsem kázání na nedělní bohoslužbu psala zásadně v pondělí, maximálně v úterý. Postupem času jsem se propracovala k čtvrtku. Až postoupím do fáze sobota večer, bude to neklamné znamení toho, že to buď solidně flákám (a brzy mě vyhodí) nebo že už to mám skutečně v malíčku (ne, nepovýší mě).

  • Poslouchej kázání ostatních (farářů), uč se od nich, inspiruj se. Zapomeň na ostatní a najdi svou cestu.

Na teologické fakultě mě naučili naistalovat biblickou konkordanci (napíšete slovo, a dostane se Vám výkladu tak obšírného, že z toho jde hlava kolem.) Použila jsem ji asi třikrát, pak mě to zmohlo. A tak radši poslouchám, co říkají ostatní faráři, když kážou. Z některých promluv je mi krásně na duši, jindy se stydím místo nich. Někdy mě až tolik nezajímá, co přesně říkají, ale jak to říkají a co to se mnou dělá, jak mi při tom je.

  • Vzdělávej se. Uč se argumentovat. Nevyhýbej se (slovní) konfrontaci.

Bible a její výklady někdy svádí ke kreativitě. Ale tvořivost, která se zvrhne v trapnou ukázku nevzdělanosti, je spíš noční můra. Létá dost často. A tak se pokorně vracím k obstarožním učebnicím. Po státnicích jsem dočetla doporučenou literaturu a dál nakupuju teologické knihy v různých jazycích, (abych je nakonec skládala podél stěny). Naučila jsem se nebát mluvit o svém pohledu. A nestydět se za něj.

  • Zapoj smysly. Prohlížej si svět. Vnímej, poslouchej hudbu. Nech se okouzlit uměním.

Učebnice, výklady a odborná literatura ale nejsou jediným zdrojem poznání. Pátrám i v jiných vodách. Chodím na výstavy, poslouchám hudbu, a vyprávění lidí. To všechno se dá vložit do kázání, které se najednou z odborné přednášky stane mnohem více osobním zvěstováním, zprávou, která dokáže ostatní vtáhnout, zaujmout. Změnit to, jak se cítí. Možná jim i změnit život.

  • Čti. A poslouchej.

Čtu hodně. Vlastně skoro všechno, od Přehledu statistických metod třeba po Chrám uprostřed tržiště. Ráda v kázáních cituji krátké pasáže z knih, (dokonce i analýza a metaanalýza statistických dat se někdy hodí). Zkuste pozorněji poslouchat, co knihy a lidé říkají. (A proč.)

Zbývajících pět bodů devatera... přijde na řadu brzy.

Mezitím nahraďte "kázání" slovem "život" a možná Vás napadne, jak to mělo být s tím kázáním na královské svatbě.

P. S. Byla jsem se dneska tady v Ženevě mrknout, jak kážou ostřílení borci. Mělo to něco do sebe. Světová rada církví (World Council of Churches) oslavila v katedrále St. Pierre 70. výročí svého vzniku v Amsterodamu v roce 1948.

Krásný den Vám všem.