Kážu, tedy jsem? Díl 1

17.06.2018

Když si princ Harry bral krásnou Meghan, prohlásila během obřadu komentátorka televize Nova smrtelně vážně, že snoubenci "právě dostávají kázání". Kázání nelze "dostat" třeba jako rýmu. Kázání, nebo řekněme - promluva duchovního - není chvíle klečení na hrachu v koutě pod hrozícím ukazováčkem. Tak co to tedy je?

Jak si v půlhodině vylámat zuby nad tématem Co je to kázání a jak si je připravuju, jsem zjistila před pár týdny v rámci přednášky, kterou jsem si nachystala pro sál plný farářů, kteří se shromáždili na pravidelnou synodu jednou v roce.

Šla jsem na to od lesa. Připravila jsem sofistikovanou powerpointovou prezentaci, s nevtíravou animací, opatřila jsem ji fotkami. Barvu nehtů jsem sladila se rtěnkou. V zákulisí jsem procvičila mluvidla ta-teta-to-tam-mete a po-po-ka-te-petl. Všechno marné. Dívalo se na mě sto párů očí výmluvným pohledem, nekázej mi o kázání.

A tak bych ráda složila reparát před necírkevní komisí.

Coby začínající kazatelka jsem měla noční můru o tom, jak kážu a nemůžu si vzpomenou na nějakou zásadní (a úžasnou) myšlenku. Po pěti letech praxe se děsím toho, že onu skvělou myšlenku nebudu schopna včas opustit.

Ráda bych s Vámi sdílela devatero bodů, které se snažím mít na mysli, když píšu kázání. Dřív jsem kázání na nedělní bohoslužbu psala zásadně v pondělí, maximálně v úterý. Postupem času jsem se propracovala k čtvrtku. Až postoupím do fáze sobota večer, bude to neklamné znamení toho, že to buď solidně flákám (a brzy mě vyhodí) nebo že už to mám skutečně v malíčku (ne, nepovýší mě).

  • Poslouchej kázání ostatních (farářů), uč se od nich, inspiruj se. Zapomeň na ostatní a najdi svou cestu.

Na teologické fakultě mě naučili naistalovat biblickou konkordanci (napíšete slovo, a dostane se Vám výkladu tak obšírného, že z toho jde hlava kolem.) Použila jsem ji asi třikrát, pak mě to zmohlo. A tak radši poslouchám, co říkají ostatní faráři, když kážou. Z některých promluv je mi krásně na duši, jindy se stydím místo nich. Někdy mě až tolik nezajímá, co přesně říkají, ale jak to říkají a co to se mnou dělá, jak mi při tom je.

  • Vzdělávej se. Uč se argumentovat. Nevyhýbej se (slovní) konfrontaci.

Bible a její výklady někdy svádí ke kreativitě. Ale tvořivost, která se zvrhne v trapnou ukázku nevzdělanosti, je spíš noční můra. Létá dost často. A tak se pokorně vracím k obstarožním učebnicím. Po státnicích jsem dočetla doporučenou literaturu a dál nakupuju teologické knihy v různých jazycích, (abych je nakonec skládala podél stěny). Naučila jsem se nebát mluvit o svém pohledu. A nestydět se za něj.

  • Zapoj smysly. Prohlížej si svět. Vnímej, poslouchej hudbu. Nech se okouzlit uměním.

Učebnice, výklady a odborná literatura ale nejsou jediným zdrojem poznání. Pátrám i v jiných vodách. Chodím na výstavy, poslouchám hudbu, a vyprávění lidí. To všechno se dá vložit do kázání, které se najednou z odborné přednášky stane mnohem více osobním zvěstováním, zprávou, která dokáže ostatní vtáhnout, zaujmout. Změnit to, jak se cítí. Možná jim i změnit život.

  • Čti. A poslouchej.

Čtu hodně. Vlastně skoro všechno, od Přehledu statistických metod třeba po Chrám uprostřed tržiště. Ráda v kázáních cituji krátké pasáže z knih, (dokonce i analýza a metaanalýza statistických dat se někdy hodí). Zkuste pozorněji poslouchat, co knihy a lidé říkají. (A proč.)

Zbývajících pět bodů devatera... přijde na řadu brzy.

Mezitím nahraďte "kázání" slovem "život" a možná Vás napadne, jak to mělo být s tím kázáním na královské svatbě.

P. S. Byla jsem se dneska tady v Ženevě mrknout, jak kážou ostřílení borci. Mělo to něco do sebe. Světová rada církví (World Council of Churches) oslavila v katedrále St. Pierre 70. výročí svého vzniku v Amsterodamu v roce 1948.

Krásný den Vám všem.