Farářka vs. svět

30.01.2018

Zkušenější kolegové tvrdí, že si člověk zvykne. Tak ano, člověk si zvykne, ale svět se pořád diví.


U lékaře.

Sestřička v ordinaci: A mohla byste pozítří přijít na kontrolu?

Já: Ne, to já nemůžu, já mám od deseti pohřeb.

Sestřička kouká. Kouká dlouho.


V kavárně poblíž Staroměstského náměstí.

Já: Prosím, přineste mi rychle účet, já jsem zapomněla, že mám za hodinu svatbu.

Servírka: No, když myslíte.


V tramvaji.

Telefon zvoní tak vlezlým způsobem, že podlehnu a hovor přijímám.

Ozve se (lidský) hlas: Sestro Martino, kdo bude sloužit tu slavnostní bohoslužbu?

Já: V neděli? Budou tam naši biskupové, hraje bratr profesor, přijdou duchovní z ekumény...

(A najednou všechny hlavy směrem ke mně, jako kdybych právě vyjmenovala členy hvězdné flotily Aštara Šerana.)


U kadeřníka.

Já: Jdu na stříhání.

Slečna za recepcí: Jistě. Dáte si zatím kávu?

Já: Ne, děkuji.

Za chvilku přichází kadeřník: Názdáááár, velebnosti!


Nad barevnými botami.

Já: Ach, ty jsou krásné.

Prodavačka: Už máme poslední pár.

Já: Když já bych je nemohla mít k taláru a možná, že by mi v nich byla na bohoslužbách zima. No, nevadí, budu je nosit... v civilu.


A pak aby byl člověk pořád ještě trochu normální...