Farářka vs. svět
30.01.2018
Zkušenější kolegové tvrdí, že si člověk zvykne. Tak ano, člověk si zvykne, ale svět se pořád diví.
U lékaře.
Sestřička v ordinaci: A mohla byste pozítří přijít na kontrolu?
Já: Ne, to já nemůžu, já mám od deseti pohřeb.
Sestřička kouká. Kouká dlouho.
V kavárně poblíž Staroměstského náměstí.
Já: Prosím, přineste mi rychle účet, já jsem zapomněla, že mám za hodinu svatbu.
Servírka: No, když myslíte.
V tramvaji.
Telefon zvoní tak vlezlým způsobem, že podlehnu a hovor přijímám.
Ozve se (lidský) hlas: Sestro Martino, kdo bude sloužit tu slavnostní bohoslužbu?
Já: V neděli? Budou tam naši biskupové, hraje bratr profesor, přijdou duchovní z ekumény...
(A najednou všechny hlavy směrem ke mně, jako kdybych právě vyjmenovala členy hvězdné flotily Aštara Šerana.)
U kadeřníka.
Já: Jdu na stříhání.
Slečna za recepcí: Jistě. Dáte si zatím kávu?
Já: Ne, děkuji.
Za chvilku přichází kadeřník: Názdáááár, velebnosti!
Nad barevnými botami.
Já: Ach, ty jsou krásné.
Prodavačka: Už máme poslední pár.
Já: Když já bych je nemohla mít k taláru a možná, že by
mi v nich byla na bohoslužbách zima. No, nevadí, budu je nosit... v civilu.
A pak aby byl člověk pořád ještě trochu normální...