Den s farářkou

04.03.2017

8:00 Budíkem donucena, vstávám. Nejsem tedy rozhodně ranní ptáče. Co hůř, ve volnu spím skutečně (až nekřesťansky) dlouho.

8:05 Mým palivem je tentokrát káva. Někdy jsem schopna i nápaditější gastronomie, ale dneska to nebude, spěchám. Nakreslím si něco pěkného na obličej, pět minut vybírám boty a v 8.40 stojím na zastávce tramvaje.

9:00 Je to sice dál, zato horší cesta - a tak už léta neoblomně vystupuji už na zastávce Právnická fakulta, místo abych dojela až na Staroměstskou. Těším se stromy v Pařížské ulici, synagogou, atmosférou. Odpovím na pozdrav pánovi, který venku u kavárny zametá. A metu i já - do kostela, kabáty si cestou ve výloze neprohlížím jen s velkým sebezapřením.

9:15 V obavách z trapného zpoždění chodím všude obvykle v (ještě trapnějším) předstihu, a tak se stihnu podívat do diáře a ujistit se, že dneska flákání nehrozí. První schůzka je v plánu na půl desátou. Je sice zima, ale nevěsty už spřádají plány na letní veselky a kostelní diář se plní.

9:40 Zdá se, že jsem jediná, kdo trpí obavou z pozdního příchodu.

9:55 Hurá. Vymýšlíme tu nejúžasnější svatbu na světě. Což je vždycky vítaná výzva.

11:00 Než se stihnu napít čaje, roztřídím maily, které přišly v mezičase. Denně mou mailovou schránku navštíví 20-40 mailů, které více či méně krotím okamžitým vyřizováním a tříděním do složek. Neřešitelné značím puntíkem. A otvírám v jedenáct večer, kdy jsem obvykle o dost smírnější než v osm ráno.

12:00 Rychlá domluva s varhaníkem a jdeme na to. Polední půlhodinová bohoslužba slova se ve středu stala tradicí. V kostele téměř mrzne a i přesto jsou lavice docela slušně zaplněné. Po bohoslužbě zodpovídám dotazy turistů v tolika cizích jazycích, že skoro nevím, čí jsem. A ješte fotku s "pani farářkou", hezky, pěkně.

12:40 Svlékám si převlek netopýra (promiňte, mně to nedalo) a v dveřích stojí starší paní, jde dál. Někdo umřel. Odsouvám myšlenky na obnovu životosprávy a jdeme si povídat.

14:00 Vlaju Staromákem, běžím si k panu indovi pro kari s rejží, které mi zachrání život i pracovní morálku. Nad jídlem si v myšlenkách uvažuju o pohřbu, který bude v sobotu v poledne. "Vy děláte ty pohřby moc pěkně, v tom Mikuláši!" Třeba o tom někdy napíšu víc, ale nakonec sloužím rozloučení ráda, chci ukázat naději, kterou v Bohu máme, poděkovat za život, který byl a pokračuje tam, kam ješte nemůžeme nahlédnout.

14:30 Z rozjímání zpět k realitě. No, virtuální - kontrolujeme náš kostelní ferman v počítači, aby nic nekolidovalo, aby tu vždycky někdo byl a dělal to, co Bůh i lid žádá. Než stihneme projet celý měsíc, už stojí kdosi ve dveřích, následně hledáme s kolegyní v databázi schránku s urnou dle nejasného zadání. I detektivní činnost přišla dnes na řadu.

15:15 Sedím (trochu zoufale) nad vybranými texty z Bible a uvažuju, co bych tak mohla v neděli říct v kázání těm odvážným, kteří i v zimě chodí do kostela. Myšlenku protne telefon, volají mi ze Ženevy z úřadu Světové rady církví (v jejímž výkonném orgánu zastupuji hrdě naši církev). Do toho sleduji, jak přibývají emaily. Já / se / možná! / dneska! / zblázním. (Ale nezblázním, moc dobře si pamatuju, jaké to bylo v "normálním zaměstnání".)

16:00 Jsem tak zmrzlá, že pobyt v kostele je už dneska dále vyloučen. Cestou vyřizuji telefony k chystanému benefičnímu koncertu a pak už jen lelkuji v tramvaji při vyhlídkové jízdě. Mám hlad.

16-18 Doba útlumu. Čtu si. Píšu tenhle text. Luštím křížovku v novinách. Vařím. Nevařím. Jím. Ale v podstatě jakkoliv sbírám sílu na další činnost. Když to jde, nedělám chvilku nic, což je pro mě nejtěžší úkol. Povídám si s Bohem.

19:00 Začínám neobvykle brzy s puntíkatými maily, vkládám informace na web, na facebook. Po osmé stroj zavřu a ohřeju si víno s kořením. Já mám vážně skvělé povolání.

Co Vás nejvíc baví v práci, kterou děláte? A co vlastně děláte? Napište mi!