China Road

04.01.2017

Těžce vydřené vízum je nutno v rozumné době spotřebovat a tak přijíždím v listopadu 2016 do Shanghaje. Přivítá mě příjemných 20 stupňů Celsia. Tedy, krom imigrační pracovnice, kterou mám hodnotit na elektronickém zařízení mj. podle srdečnosti úsměvu. Během čekání ve frontě na kufry se bavíme videem o Číně, která má otevřenou náruč. Pěkné. Pěkně děsivé.

Cestou do hotelu na Guangdong Road (šanghajský downtown) míjíme stovky obytných domů s více než mnoha patry. Bavíme se o tom, čím je slavná Čína v České republice a pak se na oplátku dozvím to, co zase nechci vědět já. Číňani znají naši zem ve spojitosti s dvěma věcmi. Pivo. Jasně. Očekávám Havla, ale jsou to zbraně, které jsme dodali, aby "porazili ty zatracený Japonce".

Hotel je samé zlato. To snad ani nemuselo být. Má dva výtahy, které spojují dvě budovy, za celou dobu pobytu se mi podaří jenom jednou trefit ten správný (zlatý, jak jinak) výtah. K obědu máme tradiční čínské menu v talíři rozděleném do několika přihrádek. Jím hůlkami asi půl hodiny, ale nevadí, je to moc dobré, a ke konci jsem takový praktik, že naberu hůlkami i půlku opraženého buráku. K pití máme zelený čaj ve skleničce.

Nedočkavě se přezouvám a vyrážím prozkoumat nejbližší okolí. V každém druhém obchodě prodávají maso vystavené na hácích nebo umělé vlasy. Maso špinavýma rukama masírují lidé z ulice, v obchodě s vlasy je prázdno.

Chci dát fotky z procházky na facebook, ale nepřipojím se k němu, je tu "omezen". Ani na další své oblíbené stránky se nemůžu přihlásit. Restrikce googlu znamená taky nedostupnost mailového účtu. Co tu budu celou dobu dělat?

První den zasedání je již tradičně spojen se seznamovacím "večírkem" s hostiteli. Pro Evropany je to skutečně večírek, neb posun je nemilosrdných 7 hodin. Probíráme historii křesťanství v Číně. Každé tři dny je založen nový kostel nebo vznikne náboženské společenství. Počet pokřtěných v roce 2017 přesáhne 40 milionů. Ročně se v Číně vytiskne 4 miliony biblí. Dozvídáme se, že s útiskem křesťanů to prý není tak horké, což je pro mě tedy novinka. Na politiku se radši neptáme a jdeme svačit čaj a mandarinku.

Čeká nás cesta vlakem do Nanjingu, vzdáleného jako Brno, které leží od Prahy ještě trochu delší kousek cesty. Vlak projíždí krajinou, ve které se válí chuchvalce mlhy a mně je trapné se ptát, zda je to prostě normálka mlha nebo smog. Tak prosímvás - oboje, vzhledem k tomu, že je vlhko a trochu prší, je to ten první důvod a dopravní špička se postará o to nasycení vzduchu čoudem z aut.

Jedeme rychlostí 304 km/h a dostáváme k svačině smažený hrášek a ovesnou tyčinku, k pití místní fantu. Stříká mi inzulín z očí, nic tak sladkého jsem dlouho nepila, ale už se blížíme k cíli a tak se musím vzpamatovat, posbírat saky paky a nasedáme do autobusu, který nás veze dál.

V hotelu všichni poklonkují a rvou mi tašky z ruky, kufr už mi někdo úslužný vzal v Šanghaji. Je mi to trapné a tak se usmívám a děkuji na všechny strany. V pokoji je ohromně tlustý koberec, že mám potíže v něm chodit a tak se usídlím v koupelně, kde si s obdivem prohlížím obkladačky a zkoumám, jakým způsobem teče voda z kohoutku "american standard".

Jídlo v oblasti Nanjing prý vůbec nepálí. Plameny mi šlehají z pusy už při polévce. Hasím kvatem rýže. Která není basmati, spíš vypadá jako italská na rizotto. Ale je dobrá. Zbytek jídla už skutečné nepálí, protože vše, co mohlo vnímat chuť, už je dávno mrtvé. (Masíčka na tenké plátky, mnoho druhů zeleniny, závitky, kapsičky, taštičky, rýže, polévky, řasy kelp, saláty, všechno je moc dobré.)

Nanjing

Snídaně je obvykle problém. Chtělo by se mi sníst všechno. Ale dost už o jídle. Začíná zasedání výkonného výboru Světové rady církví, konec vysedávání a odpočinku. Chystám si poznámky k mnoha přečteným dokumentům. Tentokrát jsem kompletně "paperless", což znamená, že mám všechny podklady elektronicky, svoje připomínky odevzdávám mailem k zapsání a nic se pro mě netiskne na papír. Šetřím stromy (i kila v kufru).

Agenda zasedání Světové rady církví je pestrá, od vyjádření lítosti nad skutečnou genocidou v Arménii, přes domácí násilí po variabilitu liturgických obřadů členských církví. A tak mluvíme, konstatujeme, ptáme se a někdy si dokážeme i odpovědět a poradit. Má to smysl, ale je to trochu dřina. Základem je snaha pochopit druhé a nějak to mírumilovně vstřebat. Každá církev je trochu jiná, ale rozhodli jsme se jít kousek cesty za Kristem spolu.

Dost bylo poetiky. Na stole s otočným kruhem uprostřed leží všechno, co jste vždycky chtěli ochutnat, ale báli jste se. Kousky hada v chilli oleji, skvělá sladkokyselá "popcorn" ryba, kořen lotosu, neskutečně pálivé kuřecí pařátky, "pork" nebo možná spíš "dog".

Servis čínských číšníků je ukázkový, voda k pití je vařená dle tradiční čínské medicíny a víno nestojí za nic, a přesto jste v nebi. Tedy skoro. Zápasíme s hůlkami nad slepičí končetinou a je nám blbé říct, že se to nedá jíst. Některé chody podávávané při krásné společné hostině na počest církví v Číně a na celém světě, jsou ovšem delikátní. Množství polévek, jednohubek, mas, zeleniny a ovoce, které oko Evropana ještě nespatřilo, je ohromující a dojemné. Cestou zpátky je cítit znečištění vzduchu, nenechají nás jít pěšky ani 500 metrů a tak do hotelu jedeme autobusem.

Jednání nebere konce, rozděleni do několika pracovních skupin sedíme nad papíry a zabýváme se tíží celého světa od rána do večera. Chystáme se na zítřek. Neděle. Strávíme ji v několika křesťanských společenstvích, kterým se tady říká "kongregace".

Kostel apoštola Pavla z roku 1922, mechem obrostlé cihly, repráky velikosti menšího osobního vozu a stovky a další stovky lidí mávající rukama, vykřikující áááméééén, zpívající čínsky písně, které známe i u nás doma. Super je, že v kapse sedadla před námi je i bible, takže když farář čte, můžete text sledovat i očima - čím víc smyslů, tím víc smyslu. Kázání je neskutečně dlouhé, víc než půl hodiny. Pořád se napomínám, abych dávala pozor, ale moc mi to nejde. Bohoslužby trvají bezmála dvě hodiny, jsou plné hraní na klavír i varhany, zpívání, čtení, modliteb.

Po bohoslužbě se davy valí ven na ulici, lidé do sebe poměrně nekřesťansky strkají. My si jdeme dát čaj a oběd. Čaj je tedy zklamání. Pamatujete ten granulovaný citronový přeslazený čaj v plastikové piksle? Tak ten! K obědu je krabička s rýží, spařeným zelím a masíčkem, docela dobrota, která člověku vydrží dlouho, neboť vidlička a nůž není k dispozici. Zbývá nám trochu času a tak se jdeme projít. Město Nanjing není moc malebné, skoro se to bojím říct, ale není malebné vůbec. Všude trochu špíny, odpadků, kabelů, krabic, oškubaných hus na věšáku.

(Pokračování příště, milé děti!)