Bohoslužba je život. Život je bohoslužba

06.07.2019

Před třemi roky, 4. července 2016, mi bylo třicet. Hystericky jsem brečela v posteli - protože jsem si připadala - stará. (!) Letos, o tři roky později, zodpovědně dumám nad tím, z čeho bych mohla být hysterická letos. Témata by se našla. (Jsem ještě starší. Začínám opět studovat, zvládnu to? Akné dospělých žen. Svět hladoví, fyzicky i duchovně a já ho asi neumím zachránit. A vyšel se mnou rozhovor. Prý vypadám, že jsem na holky a za pár let dorostu figury řidiče autobusu, píše se v diskusích.) Náběh na hysterii bychom měli. Co dál? Mám zánět středního ucha a nevypadám na to. Takže mě nikdo nelituje. Neslyším a připadám si, že mám nejen poloviční sluch, ale i mentální kapacitu. Zblázním se možná ještě dneska. Jsem ne-mož-ná. Tady je plná verze toho rozhovoru. Otázky mi nejdřív připadaly strašně fádní, ale nakonec jsem si to užila. Děkuju. Mluvte na mě zleva.

Do křesťanské rodiny jste se nenarodila, cestu k Bohu jste si našla sama. Jaká byla Martina tedy předtím, než nastoupila na teologickou fakultu?

Po gymnázium jsem začala pracovat pro nadnárodní firmu a měla na starost správu bankomatů ve Francii. Nebyla to velká zábava a nedávalo mi to moc smysl, přestože jsem "Jean-Pierrovi" přála, aby měl po cestě domů hezký, funkční bankomat. Ale rodiče mě vychovali v tom smyslu, že nejprve je třeba se učit, být trpělivá, teprve potom je čas na vlastní invenci. A ten čas přišel. Vymyslela jsem projekt, jak sdílet pracovní místo a většinu týdne pracovat z domova. Najednou jsem měla spoustu volného času. A tak jsem se přihlásila ke studiu.

Proč jste se vlastně rozhodla na fakultu přihlásit? Co bylo tím prvotním impulsem?

Popravdě - nejdřív jsem chtěla ten titul, za který se schová, co jsem to vlastně vystudovala. Nevím, jak jsem přišla na to, že studovat teologii bude snadné. Asi proto, že latina mi na gymplu docela šla. Netušila jsem, že se na celý život zamiluju. Další vysokoškolská studia jsem už realizovala víceméně poučeně a moje motivace mířila jiným směrem.

Pamatujete si na chvíli, kdy jste si uvědomila, že se chcete stát věřící?

"Věřící" se člověk asi může "chtít" stát, ale není to jako když si jdete koupit nové boty - a prostě si vyberete ty nejkrásnější, byť by byly třeba nepohodlné (znáte to taky?). Spíš bych se v té době označila za "hledající". Jednou v noci jsem nad hebrejskou Biblí dumala nad každým písmenem, pracně skládala větu o tom, že "všechno má svůj čas". A najednou jsem si uvědomila, že tohle jsou ty hodnoty, které mi dávají smysl, že tuhle Moudrost hledám, jen jsem netušila kudy k ní. Ale to byl jen začátek. Když jsem později dočetla příběh Ježíše - Boha i člověka zároveň, už jsem tak nějak na vybranou neměla. Otevřela se nová životní etapa. Cesta, která není lehčí, ale nejde po ní nejít.

Jak dlouho Vám trvalo přečíst první Bibli? Máte nějakou oblíbenou?

Začala jsem s obrázkovou Rodinnou biblí, a dodneška se k ní občas vracím. Česky čtu nejraději ekumenický překlad, na kterém pracovali úžasní a citliví biblisté. Bible mám doma na různých místech, čtu z nich denně, a nikdy to nekončí. Pěkný vztah mám k Bibli 21 (překlad 21. století), nejen kvůli Sašovi Flekovi, jehož dílem je i skvělá Parabible. Ale láska na celý život? Starý zákon v hebrejštině a Nový zákon v řečtině. Přečíst a pochopit jednu větu někdy trvá i deset minut, ale ten pocit...

Mohla byste nám prozradit jak probíhá křest dospělých? Co všechno musí absolvovat? Liší se od křtu dětí?

Moc ráda připravuji dospělé ke křtu. Sami se pro to rozhodli, mají nějaká očekávaní, zajímá je to, jsou ochotni poznávat a hledat svou duchovní cestu, zvát do života Boha. Někdy taková příprava zabere pár hodin, někdy je to pouť o mnoha zastaveních, určitém zvažování. A je to tak dobře. Myslím, že moc nepřeháním, když říkám, že přípravou ten křest vlastně začíná, je to Cesta, která vede údolími a nutí člověka šplhat do hor, zastavovat se, prožít dobrodružství, spolehnout se. Až najednou - jakoby stojí na kraji propasti, chystají se projít snad až "rituální" proměnou, křtem - a musejí udělat ten poslední krok důvěry. Překonat strach z hloubky, vykročit. Nepadají, kdesi nad tou propastí si uvědomí, že jim narostla křídla. Že nejsou sami a že se všechno děje dobře, i když to není jejich rozum, kdo v té situaci velí. Křest je bránou, kterou projdeme - nějaká cesta té chvíli předchází a další kroky následují. Křtem duchovní život nezačíná ani nekončí. Víra je vztah, já a Bůh, ty a já. Každý den máme příležitost o tu dimenzi pečovat, objevovat ji a radovat se z ní.

Proč jste si vybrala jméno Viktorie?

To křestní jméno ke mně přišlo nějak samo. Martina znamená "bojovná, dcera boha války Marse" (pěkné, celá já) a Viktorie je "vítězná". Ale tady už šlo ego stranou. Já sice možná bojuju, ale Bůh v mém životě vítězí.

Na svém blogu zmiňujete, že Vaším prvním působištěm byl kostel sv. Mikuláše Na Staroměstském náměstí. V čem spočívala přesně Vaše práce?

V kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí jsem osmým rokem. Přišla jsem jako studentka teologie, po víc než třech letech praxe v korporátu a mediálním domě jsem uměla ledacos, ale o čem je služba Bohu a lidu, jsem teprve jen začínala tušit. Začínala jsem jako pastorační asistentka (rozdej zpěvníky, uvař čaj, zazpívej, navštiv někoho v nemocnici...), pak jsem byla vysvěcena jáhenkou (připrav ke křtu a pokřti, připrav ke svatbě a oddej snoubence) a tři roky nazpátek už je moje působnosti kompletní - jsem knězem (sloužím bohoslužby, kážu, zpovídám, vyplňuji účetní uzávěrku, píšu grantové žádosti, obcházím úřady, zahajuji benefiční koncerty a spoustu dalších věcí).

Od roku 2014 zastupujete Církev československou husitskou ve Světové radě církví a dokonce předsedáte jednomu z jejích orgánů. I díky tomu jste se setkala se samotným papežem Františkem. Co pro Vás toto setkání znamenalo? Překvapil Vás něčím? Jaký je?

Je to už rok od chvíle, kdy jsem byla na obědě s papežem. Pamatuju si, jak jsem si to psala do diáře, jako by to bylo včera. Byl to pro mě vzácný, výjimečný moment. Setkání, které určitým způsobem pokračuje do dneška. Papež František je pro mě zdroj inspirace, obraz pokorného služebníka. Překvapilo mě to, že ze mě spadla všechna nervozita, jen co vstoupil do místnosti. S jakým zájmem odpovídal na otázky, které už možná předtím tisíckrát slyšel. A jak vypadal jeho úsměv, když mi podával ruku.

Řešila jste na takové významné setkání i to, co si vezmete na sebe?

Velmi, ale dověděla jsem se to tři dny dopředu. Všechny slušné šaty, které jsem si vzala na deset dní zasedání Světové rady církví s sebou do Ženevy jsem měla dávno zmačkané na dně kufru. Zachránila mě Carla Khijohan, která mi přivezla část svého šatníku. Všechno mi bylo velké, až na ty jedny šaty.

Jakou módu obecně preferujete? Co bychom našli u Vás v šatníku?

Minimalistické, mírně výstřední, ale pořád klasické kousky. Ráda si vezmu oblečení, které mluví za mě, které mě těší svým dotekem, barvou. Od doby, co kousek od právnické fakulty otevřeli obchod COS, si troufám vzít pruhované triko a k tomu velkou saténovou sukni a obrovské korále, modré brýle, šílenou kabelku. Baví mě to. Vyřadila jsem ze šatníku všechno, co nebyla "láska". Jsem vlastně spíš introvert, ale to oblečení mi moc pomáhá říct, kým jsem.

Nemohu si pomoct, ale podle mě jste zbourala všechny zažité stereotypy o tom, jak by měl farář/farářka vypadat :-) Krásnou mladou ženu (a ještě s červenou rtěnkou) by si v církvi představil opravdu jen málokdo. Setkala jste se někdy s předsudky mezi duchovními či věřícími?

Ano i ne. Církevní prostředí mě kdysi nadchlo svým přístupem k člověku. Oslovení "sestro", zájem o mou osobu, bez ambice mi něco prodat nebo ode mě něco získat, radost ze setkání s člověkem, bez posuzování (protože divní jsme tak trochu vlastně všichni), mi dodalo chuť zjistit o co v té církvi jde, co na tom ti lidé mají, jak to funguje a proč.

Předsudky byly, jsou a budou, ve společnosti stejně jako v církvi. Ale neměla jsem nikdy pocit, že bych nedostala šanci. Je úsměvné, když přijdu na svatbu nebo na pohřeb a přítomní "nemohou uvěřit", že ta "holka" je farářka. Ve společenství duchovních už jsem pár let, mám pocit, že nás mladé si církev docela hýčká, začínáme být ohroženým druhem. Zažívám hezké kolegiální vztahy, podporu i kritiku, ale to je přeci potřeba, pokud se chci někam vyvíjet.

Říká se, že Česká republika je jednou z nejvíce ateistických zemí na světě. Souhlasíte s tím nebo máte jinou zkušenost? Proč si myslíte, že tomu tak je?

Vlastně každý, kdo za mnou přichází do kostela, pojmenovává nebo naznačuje ve svém životě rozměr, který by se dal nazvat "duchovní rovinou". A je jedno, jestli se hlásí k církvi nebo ne. (To je mimochodem nejčastější odpověď: "já nějak věřím, ale členem církve se rozhodně stát nechci".) Mít vztah k něčemu, co nás přesahuje - co je nám transcendentní, je pro člověka charakteristické a přirozené. Nemusí být každý nutně husita nebo katolík, podle mě je důležité hledat autentickou, pravdivou duchovní cestu.

Máte při kázání trému? Jak se na něj připravujete? Vnesla jste do kázání i nějaká svá "vylepšení"?

Bohoslužba není divadelní představení, řekla mi jednou má nadřízená farářka. A tak mi jde o můj vnitřní prožitek - o pozvání ostatních k tomu, co při liturgii děje. Mám štěstí, že slušně zpívám, nemusím na to myslet. Kázání je specifické, umím být pěkně plamenná, ale pořád si říkám, že všechno má své meze. Snažím se při bohoslužbě využít poznatky, které do mě nahustili při studiích speciální pedagogiky a psychologie. Z bohoslužby máme jít domů povzneseni na duchu i na těle, nikoliv utahaní, unudění, hladoví s bolavými zády a studenými nohami. Bohoslužba je život. Život je bohoslužba.

Jakou úlohou se momentálně Světová rada církví zabývá? Jaké aktuálně řeší téma?

Světová rada církví sdružuje 350 církví po celém světě, když bychom počítali jejich věřící, tak je to přes půl miliardy křesťanů. Agenda takového společenství je veliká. Od roku 2014 se věnujeme tématu "Pouť za spravedlností a mírem" - což zahrnuje témata od ochrany ohrožených menšin, věřících, genderovou rovnost, vytváření bezpečného prostoru v církvích, dialog mezi náboženstvími, ekonomickou a ekologickou spravedlnost, mediaci v místě konfliktů atd. V roce 2021 bude v německém Karlsruhe vyhlášeno nové osmileté období s tématem Kristova láska nás posouvá ke smíření a jednotě. A s tím jde dobře dohromady i projekt Roku smíření 2020-2021, kterému se věnuji. Je to iniciativa, která vytváří prostor pro smysluplný dialog a setkání a pomůže důstojně připomenout zásadní výročí, která nás v nadcházejících letech potkají.

Kolik ovládáte jazyků? Musela jste se naučit latinu či hebrejštinu? Jaký jazyk Vám přijde nejsložitější a jakou řeč byste se ještě chtěla naučit?

Čeština je mi nejbližší. Moc ráda poslouchám slovenštinu mých spolužáků v doktorském teologickém studiu. Pracovat a přemýšlet dokážu anglicky a francouzsky. Šest semestrů jsem se zabývala latinou, hebrejštinou a řečtinou. Dokážu rozumět většině románských jazyků, pokud se mluví pomalu nebo jsou to snazší texty (perte na 30, nežehlit, pijte chlazené, citronová zmrzlina a k zámku tudy...). Chtěla bych rozumět jazyku svého srdce, umět překládat řeč své intuice, chtěla bych uslyšet každé Boží slovo.

Díky své práci rovněž hodně cestujete, jaká je vaše nejoblíbenější destinace a kam byste se chtěla podívat?

Ano, já už jsem procestovala kus světa a naučila se žít z obsahu svého kufru. Moc dobře vím, ve kterém hotelu mají fén a žehličku na pokoji a co se v kufru nezmačká a že na podpatky musí vždycky být dost místa. Okouzlila mě Arménie, Jordánsko i indonéské ostrovy nebo čínský venkov, ale doma je doma. Evropa je pro mě doma, České středohoří cestou z Peruce je doma, Bossey, kousek od Ženevy je doma.

Nezlobte se, že se Vás zeptám i na tuto osobní otázku a pokud nechcete, nemusíte na ní samozřejmě odpovídat, ale jak to máte ze svého postavení duchovního s partnerským vztahem?

Nezlobím se. Myslím, že je zdravé žít ve vztazích. Dát se poznat a poznávat, vytvářet citová pouta. Hledat pravou lásku a nikdy v tomto ohledu nerezignovat. Jestli Bůh používá nějaký jazyk, je to láska. Církev československá husitská světí ženy víc než sedm desítek let, duchovní se mohou ženit, vdávat, žít v partnerství. Anebo sami, jak kdo chce. Zatím jsem se nesetkala s tím, že bych přišla na rande, řekla že jsem "farářka" a protějšek utekl. Já službou žiju, ve vztahu se mnou je nezbytná určitá tolerance. Mám sklon k práci pořád a všude, ale učím se vypnout. Nebýt na plovárně kazatelkou a ve vlaku neprudit s evangeliem.

Co na Vaše rozhodnutí stát se farářkou řekla Vaše rodina a přátelé?

Rozměr služby je u nás v rodině "normou". Moji rodiče celý život pracují na záchrance - slouží. Denně zachraňují život, umožňují duchu žít dál v chrámu těla - pokud je to Boží vůle. Je to ohromná dřina, nevděčná, nebezpečná práce andělů. Obdivuju je. A u mých přátel to bylo komplikovanější, některá přátelství vyšuměla, jiná vznikla. Vážím si přátel, kteří se mi nebojí říct "neblbni".

Co pro Vás znamená víra? A je něco, čeho jste se kvůli ní musela vzdát?

Čím je pro mě víra, je myslím dobře znát ze všeho, co jsem řekla. Je to linka, která se vine mým bytím, ve všech rovinách. Nemusela jsem se ničeho vzdát. Našla jsem sebe sama. Vytvořila jsem prostor pro vztah s Bohem a přesto jsem snad i docela normální mladá žena, která chce žít život naplněný radostí, dobrodružstvím, láskou, nadějí, pravdou - opravdovostí.

Jaké jsou Vaše koníčky, jak relaxujete? Čemu se věnujete ve volných chvílích?

No, volné chvíle bych potřebovala. Co já bych tak dělala? Šla na výstavu, podivovala se, co to zase je, pila rum, tančila na kubánskou hudbu a šla bosa domů (takové boty už si nikdy nekoupím). Asi bych měla najít čas na to "mít čas". Zrovna včera někdo někde psal, že "mít čas je sexy".