Svatej klid a pokoj

02.04.2017

Zákulisí, v pořadí 01
"Paní farářko, co si na světě přejete úplně nejvíc?" Ptal se mě kdosi nedávno a mířil na mě diktafonem, který výhrůžně červeně poblikával.
(Svatej klid a pokoj, tvl.)
"Světový mír a zachování čtyř ročních období v mírném pásmu." Odpovím nakonec.

Scéna, dějství první, v pořadí 02a

"Právě když nehledíme na sebe, ale na lásku, která se nachází v hloubce, docházíme k sebepoznání. Učení nás má povzbudit a vést na hlubinu, nikoli k pocitům samolibosti. Učení nás neustále vyvádí ze samolibosti. Přitom jistým projevem samolibosti je i příliš rychlé přijetí nezdaru, čemuž říkáme kompromis." (Freeman, 2013)

Scéna, dějství prostřední, v pořadí 03

"A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte." (Matoušovo evangelium, 6. kapitola, verše 5-8)

V myslích herců - proroků, před i během představení, v pořadí 04

Člověk je mysl. V sanskrtu se "člověk" řekne manusja. Základ tohoto slova tvoří kořen "man" - myslet. (Srovnej s angličtinou.) Jestliže jednou porozumíme vnitřnímu mechanismu mysli, porozumíme minulosti, přítomnosti i budoucnosti člověka. Člověk není "jen" bytost. Člověk je mnohem více tok, událost, nepřetržitý dialog a změna. Být člověkem neznamená spočinout. Spočinutí je nad a pod člověkem. (Pod - příroda, nad - Bůh.) Člověk toto nad/pod spojuje, jako žebřík. Ale nesmíme se zastavit na žebříku. Člověka je potřeba překonat, transcendovat, přesáhnout.

Scéna, dějství předposlední, v pořadí 05

Přišla žena. Jmenovala se Kisagautamí a řekla muži: "Tolik zlata! Kde jste k takovému ohromnému bohatství přišel?" Boháč se hned zeptal: "Cože, ty tady vidíš zlato?" Žena odpověděla: "No jistě, tisíce vozů napěchovaných samým zlatem." Chytil ji za ruku a vyzvídal její tajemství: "Jak to můžeš vidět? Vždyť přece nikdo... ani já žádné zlato nevidím, je to všechno jenom prach!" Vzal tu ženu tedy k Buddhovi a ten řekl: "Našel jsi toho správného člověka, který tě naučí svému tajnému umění. Je to jenom otázka nazírání. Svět je přesně takový, jaký jej vidíš. Může být stejně peklem jako rájem."

Scéna, dějství poslední a šatna, v pořadí 02b

Cesta, po níž kráčíme, má v sobě ostrý tenký hrot ryzího idealismu - hrot absolutna, a ten nezmizí: je to korouhev, jež vytyčuje cestu. Z tohoto tenkého hrotu k nám přichází učení, nekompromisní, avšak lidské, milující, kristovské. Učení nás tedy vyvádí z naší tendence dělat kompromisy a propadat samolibosti, přitom, ale nevyvolává úzkost. Otřást samolibostí na duchovní - veškeré - cestě života, přináší hlubší mír. Je to zkušenost, kterou můžeme učinit, pouze když dovolíme, aby s námi něco otřáslo. Je to tušení, že skutečně můžeme promarnit svůj čas... (Freeman, 2013)

Opona padá. Diváci se diví. Diví se tak dlouho, až se zamyslí. O čem ta hra byla?

Jmenovala se: "Co si tak člověk může v životě nejvíc přát?" (A nebyla to jenom hloupá jednoaktovka s mizernou výpravou. Byl to život.)

A přát jsme si mohli třeba toto:

  • 01 nic (či spíš snad svatej klid a pokoj)
  • 02a nesobeckou hlubokou lásku
  • 03 vědomí, že náš Otec "ví" (+ slyší, vidí)
  • 04 poznat tok naší člověčí mysli, uvědomit si vlastní "žebříkovitost" a vymanit se z ní, stát se univerzální myslí a chrámem naplněným duchem božím
  • 05 vystoupit ze systému a vytvořit si vlastní
  • 02b nepromarnit čas nám daný.

A mít smíme ÚPLNĚ VŠECHNO. Teď a tady.

Howgh.

Které dějství prožíváte teď vy? A co si v životě nejvíc přejete?