Pomni, člověče... (Jak ses choval v krámě?!)

28.12.2018

Pamatujete ještě na Boba? Bob povýšil, už nemá šéfa. Sám je šéf. (Ne, nezmámila ho touha hrát si na Boha.) Ale už neláduje jogurty do chlaďáku jako dřív. Dohlíží na chod pokladen, vede tým, pozoruje, dennodenně se ze svého mikrokosmu dívá do něčeho mnohem většího. Do oken universa, do duše člověka. Přehnáním? Rozhodně. Ale ne tak docela.

Žalm 48, verš 10 "Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde, uprostřed tvého chrámu."

Podobného českého Boba jsem potkala po bohoslužbách před pár dny. Vypravoval mi o lidech, kteří u něj nakupují. Říkám "u něj" - za ten "svůj krám" by dýchal. Je tam večer, je tam brzy ráno druhý den, o nedělích, je tam pořád. A pořád s lidmi, a přesto není vidět. Je tím posledním, který by zákazníky zajímal. Dokud je zboží dostatečně narváno do polic a košíky jsou v dvoumetrovém štosu, nikdo ho nevidí. Nikdo si nepřečte, že má na cedulce vpředu napsáno "ahoj, já jsem Bob". Že se ve své práci snaží, že je táta, že je kamarád, že je člověk. Zajímají je jen jeho záda "Jak vám mohu pomoci?".

"Avšak hle, můj zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde, jak je určeno, běda však tomu člověku, který ho zrazuje." A oni se začali mezi sebou dohadovat, který z nich je ten, kdo to učiní. Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Neboť kdo je větší: ten, kdo sedí za stolem, či ten, kdo obsluhuje? (Lukášovo evangelium, kapitola 22, verše 21-27.)

Někteří lidé berou z cizích košíků to, co už v regálech došlo. Mají z toho radost. Vyhráli. Jiní vykoupí bezohledně všechno máslo, je přeci v akci. Nevinnou hrou je potom předbíhaní ve frontě. Řvou na pokladní. Můj čas je cennější. Za půl hodiny (mi) jde fotbal. Neváhají nepomoci a dívat se na bezmoc druhého. Máňo, eště jednu šišku salámu! Ty jsi kráva, vzalas blbej. Jaktože nemáte celej kartón? Já to chci. Tisíc a jedna příhoda, která se tak často odehrává na plochách mnoha metrů čtverečních supermarketů.

O Vánocích se prý nastaví laťka všeho (i nákupu), která po nich ale klesne jen mírně. Se spotřebou stoupá i plýtvání. S dostatkem se tak snadno zapomene na nedostatek a potřeby druhých. O Vánocích tak snadno zapomeneme, že v těch obchodech pro nás pracují lidé? Že jsou skloněni, abychom se my, zákazníci, nikdy sklánět nemuseli? Lidí, kteří slouží, je mnoho, svátek nesvátek. Vždycky tam jsou a považujeme to za samozřejmé. Vánoce byly v televizi, v balícím papíru. Byly i v našich vztazích? A zůstanou tam?

Příliš brzy jsme zapomněli chodit po světě bosýma nohama. Příliš rychle jsme zapomněli na spojení se zemí, po které kráčel náš Pán. Příliš rychli jsme se stali bohy svého omezeného, nestabilního života. Příliš hluboko zakořenila naše pýcha. Příliš mělce po povrchu kloužou naše city, soucit, milosrdenství, upřímná touha žít s Bohem a jít v pokoře Jeho cestou. Příliš málo umíme otevřít okno své duše, otálíme pozvat tam Ducha, aby v tom křehkém chrámu bydlel, tepal v nás a rozezněl se v harmonii s naším bytím, skutky, prožíváním.

Ach, Bobe. Uměli jsme to - a zapomněli?

Možná. Ale možná ne. Možná kdosi nabídl pomocnou ruku druhému, pustil někoho před sebe, možná Boba někdo oslovil s poděkováním, možná ten, který běžel v čele, přestal toužit po moci, možná, že jsme ocenili službu neviditelných, možná

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš, za malý pětník ticha. /

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik, kdy za nás někdo dýchá.

(Jan Sklácel, Překrásná je nepotřeba nářku)