Pod jeho křídly máš útočiště

25.03.2018

"Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště, pavézou a úkrytem je ti jeho věrnost." Žalm 91, verš 4.
Dopis rodičům, kteří uvažují o křtu svého dítěte. Ale i těm, kteří se nad tím zatím ještě nikdy nezamysleli.

Vážení rodiče,

srdečně Vás pozdravuji z kostela sv. Mikuláše, kde sloužím jako duchovní Církve československé husitské. Prostřednictvím tohoto dopisu bych Vám ráda sdělila pár myšlenek k tématu křtu dětí.

V první řade bych Vám ráda poblahopřála k rodičovství. Dostalo se Vám úžasného daru, a také krásných povinností. Možná, že uvažujete nad křtem svého dítěte, hledáte smysl tohoto významného křesťanského rituálu a já chci říci, že mě Vaše úvahy těší. Jsem si také vědoma toho, že jeden dopis neumí odpovědět na všechny Vaše otázky a nedokáže nahradit osobní setkání, proto jej hned v úvodu nabízím.

Duchovní cesta každého člověka začíná snad již narozením (pokud ne již prenatálně) a je pokaždé jiná, výjimečná a mimořádná. S mírnou nadsázkou říkám, že na světě je jen jeden Bůh - a vede k němu tolik cest, kolik je lidí. Někdo svého boha nazývá Bohem Hospodinem, pro jiného, třeba v odlišném geografickém kontextu a odlišném kulturním zázemí - je to třeba Buddha. Jiný člověk kdekoliv na planetě, si jen tak věří " že cosi nad námi je" nebo nalézá Boha v přírodě a v nádheře stvoření.

Tendence vztahovat se k něčemu, co nás přesahuje, je člověku přirozená. V naší zemi se odedávna setkávaly tradice křesťanství - nejpůvodněji, vlastně již od dob Cyrila a Metoděje, se na našem území etablovala církev, která se později vydala dvěma cestami, směrem západním a východním, oba dva se velmi specifickým způsobem promítly do prvopočátků křesťanských společenství, v pozdější době středověku se v českých zemích odehrálo cosi nevídaného, v osobě mistra Jana Husa se zhmotnily myšlenky a přání církev navrátit do správných kolejí, očistit ji a narovnat vše pokřivené. (Až o sto let později přišel v Německu s podobnými úvahami Martin Luther.)

To, co se kdysi jevilo jako souboj dvou církevních proudů, se nyní, o šest set let později, zdá (a skutečně to tak i je) jako rozmanité ekumenické prostředí (různé církevní denominace dohromady: katolíci, husité, evangelíci, pravoslavní...), ve kterém je třeba se nejprve trochu zorientovat, a potom hledat tu svou cestu. Vznik Církve československé husitské v roce 1920 navázal na tehdejší snahy modernistů a je jako takový pozoruhodný příběhem o odvaze a chuti aktivně přispět svým konáním, ale o tom snad někdy jindy.

Častokrát se setkávám s rodinami, kde prarodiče pochází každý z jiné církve, (anebo jsou bez vyznání) a přesto ctí stejné hodnoty a vychází z podobné tradice. Církev a víra nemá být tím, co lidi pro své odlišnosti rozděluje, vlastně úplně naopak, propojuje je v jeden (Boží) lid.

Křest v Církvi československé husitské je jednou ze sedmi svátostí a je velmi specifickým vstupním obřadem, rituálem - chcete-li, který uvádí dítě do křesťanství a stává se takovým prvním krůčkem na cestě víra. Ale křtem duchovní cesta nekončí, a v podstatě ani nezačíná. Začíná mnohem spíš úvahami rodičů, přípravami, promýšlením, a přirozeně i váháním. Křestní obřad je pomyslnou vstupní branou do světa přirozené spirituality. Po něm je třeba dál o dítě duchovně pečovat (a společně s ním někdy i rodiče a nejbližší okolo rozvíjí také své uvažování o Bohu.)

Řády naší církve vítají, pokud je alespoň jeden z rodičů pokřtěn. Křest jako takový je uznáván napříč spektrem církví. To znamená, že pokud se jednou Vaše dítě (už jako dospělá osoba) rozhodne stát se věřícím jiné církve, bude mu křest uznán, jak v naší zemi, tak i na druhém konci zeměkoule. Křest je nezrušitelný, nesmazatelný.

Někteří lidé se nakonec rozhodnou třeba nežít se svou církví v blízkosti a k hodnotám víry se vrací třeba až mnohem později v životě, a v jejich životním příběhu to obvykle dává smysl. Víra není nic vynutitelného, čím přirozenější je, tím lépe. Vychází nejen ze smýšlení člověka, ale svou velmi nezanedbatelnou roli v této oblasti hraje Bůh, který si "ví rady".

Zmíněná přirozená víra, je obvykle kultivována péčí okolí. Duchovní směřování dětí a jejich vzdělání v náboženství, základech teologie, jim jednou umožní "vypořádat se" s otázkami víry, které budou pokoušeny rozumem i sekularizovanou společností. Čím nenásilnější a hravější duchovní formování je, tím spíš dítě zaujme. Smyslem je vychovat člověka, který je schopen se orientovat ve vlastním duchovním světě, ze kterého může kdykoliv čerpat, promýšlet jej a rozvíjet. Duchovně zralý člověk nevnímá náboženství jako berličku, naopak, kráčí odvážně po cestě, kterou si sám zvolí. Na nás rodičích je, abychom to akceptovali.

Rolí kmotrů v dávných dobách bylo duchovní i materiální zaopatření dítěte v případě, že se rodiče nemohli o svého potomka starat. V dnešní době, byť už je role kmotrů spíše formální, se stávají průvodci na někdy dobrodružné cestě víry dítěte, které doprovází a jemně směřují. Kmotr/kmotra je křesťanovi začátečníkovi oporou, příkladem, povídá si s ním, odpovídá mu na otázky, a někdy také přizná "já nevím" - a je to tak v pořádku. Kmotra/kmotra je člověk, kterému může dítě, dospívající i dospělý kdykoliv zavolat, obrátit se na něj s prosbou. Je vhodné, aby si kmotr věděl rady se základy křesťanství, aby měl povědomí o církvi, ve které bylo dítě pokřtěno.

Co se křtu samotného týče, existuje několik možností. Nejtradičnější variantou je křest ve sboru, ve společenství. V rámci nedělních bohoslužeb, které jsou tomu uzpůsobeny je děťátko pokřtěno a po bohoslužbách obvykle následuje malá slavnost. Pro každou náboženskou obec je křest dítěte radostí a požehnáním. Druhou variantou, která je dle naší Agendy považována za krajní, ale v dnešní době čím dál častější, je křest mimo kostel/kapli. V době nedávné jsem křtila dítě v oboře Hvězda pod památným stromem, v jiném případě mladá dospělá žena přijímala křest na vrcholu kopce, kam jsme museli vystoupat a podobně.

Před křtem obvykle proběhne několik setkání - s rodiči dítěte, mohou se zúčastnit i prarodiče, s kmotrem/kmotrou/kmotry - mluvíme o smyslu křtu, o významu křesťanství v dnešní době, o tom, co spojuje světová náboženství a napomáhá vzájemnému respektu, o specificích Církve československé husitské a o všem dalším, co zúčastněné zajímá.

Křest zažije člověk jedinkrát v životě, proto by měl splňovat očekávání zúčastněných, přinášet vzpomínky na krásný duchovní okamžik. Kde a kdy se křest odehraje, je dobré promyslet. Ráda s Vámi budu mluvit o Vašich přáních a představách a pomohu Vám je naplnit.

S láskou a úctou ke všem rodičům,

Vaše Martina Viktorie

P. S. Na všechny Vaše dotazy ráda odpovím. Napište mi!