Noc, kdy Bůh spojil nebe a zemi

27.12.2017

Čas lidského života není jako čas věcí, není to pouze chronos - čas jednosměrně plynoucí jako voda v potoce, čas odměřovaný neomylnou vteřinovou ručičkou a čas adventního kalendáře s přídělem čokolády na každý den. Náš čas je právě teď - tuto noc příchodu Božího Syna na nás svět, více než kdy jindy - časem vzácné příležitosti, říkáme mu kairos - je to čas "k něčemu".

Ve starozákonní knize Kazatel čteme, že "všechno má svou dobu, všechno konání i události mají svůj čas". A tak naše minulé dny naplnil "čas čekání" - čas, který jsme neměli lehkovážně prováhat, naopak - čas Adventu nás vedl ke ztišení, k menší či větší inventuře našeho bytí.

Čas Adventu, který se vyznačuje tím, že se dříve šeří a tak vlastně "ubyde světla", nás učí, jak najít zdroj světla v Bohu, i v sobě samých, v našich blízkých a v upřímných vztazích. Člověk má tendenci připojovat se velmi snadno a bezpracně k omezeným zdrojům, které nabízí spíše umělé osvětlení, a vyčerpán rezignuje na hledání zdrojů trvalých a přirozených.

Tuto noc ale dostáváme dar nad dary, milosrdné Světlo přichází na naši zem, v podobě bezbranného dítěte, které je položeno do jesliček a ohříváno dechem zvířat ve stáji, protože jinde se nenašlo místo pod střechou. Ten moment je tak zářivý a láskou prodchnutý, že najednou přestává záležet na materiálních okolnostech, tu samotnou nádheru vnímáme v její prosté přirozenosti. Sláma v jesličkách najednou neškrábe a na ničem jiném nezáleží - než na lásce - blízkosti Boží - blízkosti, která v křehkém lidském těle leží v Mariině náruči.

Boží milosrdenství a bezbřehá láska se projevila příchodem Ježíše, který je zatím dítětem, ale od první chvíle svého života nás učí a je nám příkladem. Příkladem, který se nás nechystá spoutat a lapit do pasti, naopak Ježíš je příkladem, jak se stát sám sebou, jak nechat zasvítit to božské v nás, jak vybudovat svatému duchu chrám v našich (zdravých) tělech, jak najít cestu k pravé svobodě, jak v důvěře vyslovit každou svou modlitbu, a vědět, že Bůh ji slyší. Ježíš je příkladem, jak najít smysl života.

V Ježíši Kristu se Bůh sklonil k člověku, aby ho pozvedl, utěšil...a odpustil mu. V Kristu je nám darován život, který nikdy nekončí, v Kristu máme poznat blízkost Boží, která se chvěje a dává lidskému životu nekonečný rozměr, v naději, v tom, že naše bytí tady na zemi, v téhle zemi, ve společnosti, v rodině - má svůj smysl.

Vánoční doba je časem zastavení právě proto, abychom zkoumali svou roli, své úkoly, nebáli se jich a dokázali jim čelit - vždyť Bůh přišel na naši zem - a nenašel se jediný dům, kde by si mohla Marie s Josefem odpočinout - byli na cestě, bez zázemí svého doma, bez všech, které měli rádi. A přesto věděli, že to, co se děje, má smysl - a právě k této noci, která se mohla zdát tak beznadějná - obracíme po staletí svůj zrak - i ten vnitřní.

Advent opět otevřel bránu novému věku (novému církevnímu roku), Vánoce, které právě prožíváme jsou prvním milníkem, který potkáváme, jsou povzbuzením na naší cestě. Jsou směrovkou, která nás vede k hledání životních a duchovních hodnot. Vánoce nám ukazují kudy se vydat, z čeho brát sílu, když klopýtneme, v co doufat, když nás obklopuje hluboká noc.

Vánoce jsou vzácnou chvílí, kdy věříme ve světlo, i když nás oblopuje tma.
Slyšeli jsme dnes, co pravil anděl pastýřům pod širým nebem, kteří měli strach - i my jsme čas od času takovými pastýři, kteří se bojí, i pro nás zní slova andělů: "Nebojte se, hle zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán..."

Požehnané Vánoce Vám všem, Amen. 

Kázání vigilie Hodu Božího vánočního, kostel sv. Mikuláše, 2017