Nevěsty Ohnivého kohouta

10.02.2017

Do české kotliny plné nevěřících Tomášů docestovala 27. ledna  2017 ve 23 hodin nová mánie. Zabydlela se rychle, zlidověla (a už jí začínám mít plné zuby). Ale možná jednou budu možná s láskou vzpomínat.

Paní farářko, chceme se vzít v kostele!
Gratuluji!
Víte, je Rok Ohnivého kohouta...
Eh?

Na ten první pár jsem čučela s otevřenou pusou, v hlavě mi běželo menu nejbližší čínské restaurace a když proces "hledej" dokončil okruh, pátraje po možném i nemožném, zmohla jsem se na stručné "cože?". Výklad, který následoval, mě důkladně uvedl do problematiky, která zdá se, potrvá po celý tento čas, do nástupu Skotačivé veverky (nebo jak se příští rok čínského kalendáře bude jmenovat.)

Nabrífovaná Ohnivým kohoutem, už se nedivím ničemu. Snad mě ta teorie začala i bavit. A tak si "popovídáme" proč mít svatbu v kostele (nebo proč ji tam nemít)? Co od církevního obřadu očekávat (a co se vážně čekat nedá)? Proč se vzít právě teď (anebo proč se Ohnivému kohoutovi vysmát a na svatbu se letos vykašlat)?

V Církvi československé husitské je manželství jednou ze sedmi svátostí.

Vezmu-li to trochu svými slovy,

  • je to obřad, kdy si snoubenci před Boží tváří slibují věrnost,
  • je to slavnost lásky,
  • je to také díkůvzdání za to, že se dva lidé potkali a milují se,
  • je to příležitost zamyslet se nad duchovním rozměrem vztahu,
  • je to přání hledět do budoucnosti společně a jít cestu života bok po boku.

Svatba je samozřejmě ale mnohem víc, než půlhodinka slávy v kostele, vydatné zvuky varhan, slzy štěstí a rýže v účesu. Obřadu předchází zvažování, rozhodování, plánování... (ona: kdy už mě požádá o ruku? / on: už ji mám požádat o ruku? a co když řekne ne?/ oba: a co na to řeknou naši? / vezmeme se v sobotu na radnici nebo v neděli v kostele? / kde seženu šaty? / kolik kilo stihnu zhubnout? / máme pozvat tetu Máňu?)

Pro svatbu v kostele (církevní sňatek, který je právoplatných aktem) se obvykle rozhodují lidé, kteří čas od času nebo pravidelně do kostela chodí, nebo do kostela nechodí, ale považují se za věřící (křesťany). Dle církevního učení je svatba svátostí, a "každá svátost je odkazem k budoucnosti, je Božím zaslíbením - takový slib vyžaduje ze strany člověka osobní víru - víru, která zahrnuje odhodlání, rozhodnutí a věrnost".

Obecně platí, že pro obřad svátosti manželství je potřeba, aby alespoň jeden z páru byl pokřtěný. Někteří snoubenci se chystají křest přijmout v době před svatbou. Nepokřtěným lze nabídnout alternativní obřad požehnání manželství.

Svatbě v kostele předchází tzv. příprava (jejíž smyslem není snoubence utýrat církevními poučkami a zakázat jim společnou ložnici), je to několik setkání s oddávajícím duchovním, kdy se mluví o představách páru, možnostech a zejména o smyslu a duchovním významu chystané události. Ráda snoubence nechávám vybrat biblické texty, které během svatby zazní, mluvíme o tom, co je pro ně důležité během obřadu vyslovit, jaký je postoj jejich rodin k víře, co očekávají a čeho se třeba bojí. Příprava svatebního obřadu je skoro jako stavba domu, kdy skládáme jednotlivé části obřadu tak, aby měly všechny své místo a snoubenci věděli, proč to tak je.

Byli jste někdy na svatbě na úřadě? Já jednou. Nahnali nás do sálu (neb další nevěsta už byla za humny), zaznělo obligátní "až přijdou děti" (co kdyby ty děti už dávno přišly?), nevhodně oblečená matrikářka viděla snoubence i text "obřadu" prvně v životě. Trvalo to celé 5 a půl minuty a už jsme se fotili.

Obřad svátosti manželství má několik částí, které na sebe navazují. Součástí jsou i symbolické úkony a gesta. Během obřadu zazní také modlitby, čtení z Bible a vzájemné sliby (tedy trochu víc, než jen ledabylé ano).

Ruce spojené štolou

Při stvrzování svátosti manželství obváže duchovní štolou spojené ruce snoubenců. Štola znázorňuje pouto Kristovy lásky, která spojuje vše k dokonalosti. Z listu apoštola Pavla Koloským,   3. kapitola, 14. verš: "Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti."

Výměna prstenů

Je starořímský zvyk. V Bibli nacházíme odkaz ve starozákonní knize Píseň písní, 8. kapitola,              6. verš: "Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě. Vždyť silná jako smrt je láska." Výměna prstýnků při uzavírání manželství přešla později i do křesťanského svatebního obřadu.

Pití z kalicha

Odkazuje na "kalich dobrodiní" i "kalich hořkosti" (z knihy Žalmů). Novomanželé pijí jeden po druhém z kalicha, který společně drží. Pití z kalicha je součástí také židovského svatebního obřadu, kde ženich a nevěsta vypijí pohár dohromady na znamení toho, že budou společně sdílet radosti i starosti. (Je důležité neplést si s kalichem Večeře Páně - to si řekneme zase jindy.)

Políbení pokoje

Pusou svatba vždycky končí a je tomu tak i v kostele. V závěru obřadu zaznívá výzva z listu apoštola Pavla 2. Korintským: "Pozdravte se svatým políbením". Políbení lásky a pokoje má své místo v kontextu celého verše, který zaznívá k novomanželům: "Žijte v radosti, napravujte své nedostatky, buďte jednomyslní, pokojní a Bůh lásky a pokoje bude s vámi."

Proč se vzít v kostele?

  • milujete se a chcete si před Bohem slíbit věrnost
  • víra pro Vás není mimogalaktický pojem a do kostela trefíte
  • tisíc dalších důvodů, které směřují k jedinému: Bůh je láska!

Proč se nevzít v kostele? (Proč se možná ještě nevzít?)

  • chcete prostě jen pěkné fotky
  • matrika nemá ve Vámi vybraný termín čas (ani neochotnou úřednici) - a tak Vás pošlou do kostela
  • je to v módě a je rok zapáleného kohouta
  • rádi byste přišli až ve svatební den
  • tisíc dalších důvodů, které zdaleka nesměřují k tomu, že Bůh je láska.

Možná, že pokud jste dočetli až sem, máte víc otázek než předtím. Napište mi, ráda Vám na ně odpovím.

Nestačilo? OK, příště si dáme pár neuvěřitelných svatebních historek, aneb, za svou krátkou kariéru jsem zažila všechno, co se během svatby může stát.