O Mistrovi a Panně

07.07.2020

Bylo tomu v roce 1915 právě pět set let, od doby, kdy se Mistr Jan Hus odvolal ke Kristu a stál za pravdou, a slavnostně se odkrýval Šalounův pomník. Hus na něm nestojí sám, na straně k Týnskému chrámu, který byl dříve centrem kališníků, najdeme husity a na druhé straně (a o pár století dál) je umístěna skupina pobělohorských emigrantů, kteří hledí k místu popravy 27 pánů z roku 1621 po stavovském povstání...

Ten secesně opracovaný bronz vypráví příběhy naší země. Příběhy, které se vepsaly do dějin našich rodin, příběhy, které naši předkové museli odžít, a to ne vždycky v radosti. Příběhy, které stály životy. Než pomníku našli místo a tvůrce, stihli se mnozí rozhádat. Jistě je někde barvitě je popsána politická roztržka, kdo komu co řekl, kdo co neřekl a měl říct, kdo (za) to zaplatil (a čím), kdo se bránil a kdo dělal čárky na pytlík od cukru, aby se vědělo, která strana v diskusi vede. Prostě, normálka, když se má něco takového stavět.

O 265 let dříve, než se pomyslně zatáhlo za šňůrku a pomník Mistra Jana byl odhalen, nechal císař Ferdinand III. na Staroměstském rynku postavit sloup jako poděkování Panně Marii za obhájení Prahy před švédskými vojsky v roce 1648. Pískovcový sloup nesl Bendlovu Neposkvrněnou Pannu Marii a ve střední části gotický obraz Panny Marie, ke kterému chodívala zbožná procesí. Mnohem méně pomyslně se za šňůrku zatáhlo v roce 1918, kdy byl v listopadu za přítomnosti do nebe hledícího lidu sloup stržen, aby se pěstičkou ukázalo, co je myšleno o pobělohorském habsburském útlaku. Jenže historie ani přítomnost není černobílá.

A tak už nejde o to, jestli má sloup stát. Ale co to s námi všechno dělá. Jeden nadává tichounce, druhý si mne ruce a škodolibě se raduje, někomu stojí za to, aby pod sloupem založil požár - a dle slov policejní mluvčí - způsobil škodu očouzením, jinému je ten sloup a celá Immaculata jedno a nic o tom vlastně neví, ale když se ho v hospodě ptají, něco k tomu taky řekne. Jsme trochu jako děti. Děti, kterým je potřeba ukazovat souvislosti, vyprávět o dějinách naší země a jejího lidu, o křesťanství, na které jako by naše společnost začínala rezignovat, protože se zdá být skoro nemožné se v tom vyznat. Jsme děti, které umí být kruté, když jsou zahnány do kouta čímsi, čeho se obávají a vlastně ani nevědí proč. Jsme děti, kterým ten příběh patří.

Pavel Hošek napsal ke stému výročí naší republiky teologický esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury s názvem Je to náš příběh. Náš příběh představuje jako dar a úkol. Husité i katolíci, gotika i reformace, baroko i obrození, Hus i Nepomuk, Masaryk i Pekař, to všechno je naše dědictví. Není větší vzácnosti, která by nás mohla posouvat v dějinách dál. Znalost našich dějin, jejich skutečné přijetí bez předsudků, snaha o porozumění, touha po opravdickém smíření, které nebude jen dívčím pamětníčkem s naivními obrázky a později sbírkou zážitků zdvořilé lhostejnosti s naškrobeným límečkem.

Naše dějiny planou divokými emocemi, kdy si každá strana myslela to nejlepší, na co dokázala přijít, a právě to až k smrti obhajovala. Krása našich dějin je vyhnána na hranici, na první dobrou myslím i tu, která vzplála a potom až do krajnosti dramaticky paradoxní krásy, jak uvažuje o lidském štěstí, které spočívá v tom, že se člověk smíří se svým příběhem, Ctirad Václav Pospíšil v knize Ježíš Kristus - Pravda dějin.

Naším národním sebevědomím se zabýval mj. i Petr Pithart, který popsal zuřivé české obrazoborectví, před kterým se třese strachy ledasjaký výjev naší historie. Pithart člověka vyzývá k přemýšlení, k rozjímání, a taky nakonec i k toleranci, (možná spíše k respektu), abychom mohli do srdcí přijmout i trpký svár a spor našich dějin, abychom se jím nechali prostoupit i s celou rozporností. A nebáli se toho. Pluralita, snášenlivost, svoboda svědomí i nadějeplné sebevědomí, které se pořád jeví jako nedostižná utopie, jsou nám nablízku, neb naše dějiny a jejich zkušenost se nám měly a dále mají stát nedocenitelnou učebnicí života. Života s druhými lidmi - i sám se sebou.

Čas plyne, je to letos 605 let od mučednické smrti Mistra Jana Husa v Kostnici, 400 let od bitvy na Bílé Hoře. K čemu jsou ta výročí, pokud ne k dotýkání? Dotýkání fyzickému (co třeba pouť na Bílou Horu, proti proudu času i vojsk?) a také dotýkání vnitřnímu (tichému dumání nad tím, jak zapadá taková historie do té mojí, kdo je pro mě Mistr Jan Hus?). Není vlastně i slovo dotekem? To Slovo, které se kdysi stalo tělem, aby už nikdy nebylo nic jako dřív? Není čas dotýkat se - a mluvit? Jeden druhého - a spolu? Bude ještě nějaké "příště"?

Není ta pravá chvíle poslouchat dialog, který spolu Mistr a Panna vedou? Mistr Jan je tělem k Panně Marii, vnímá ji, bere ji vážně, modlí se k ní - a jeho oči jsou upřeny na Chrám Matky Boží před Týnem, kde na úrodnou půdu padly právě jeho myšlenky, kde kalich Kristovy krve patřil i tomu nejposlednějšímu a od oltáře nejvzdálenějšímu. A ona? Panna Maria chrání tělem město Prahu, dívá se na Pražský hrad, směrem, kudy by tekla švédská vojska. Každý jiným směrem, a přesto spolu.

"Mluv se mnou, tady jsem." řekla tiše Mistru Janovi Panna Maria, v den, kdy ji vysadili nad hlavici sloupu.

"Vítám tě, nečekal jsem, že tě tu ještě někdy uvidím..." odpověděl Mistr, který Pannu už dávno oplakal. 


Záznam rozhovoru ČT24 Interview.