Hledat odpovědi 1. díl

Otázky, na které neznáme rovnou odpověď, jsou darem. Přináší možnost formulovat vize, promýšlet smysl a taky provokují ke snění. Celou řadu takových otázek mi položila Petra Šroubek Pohlová, pro časopis Marianne. Myslím, že jsem nepoděkovala dost a chci to napravit. Děkuju. Doba, ve které žijeme nás vede k opravdovosti. K uvědomění si hodnoty času, který dostáváme. K touze po životě. Po dýchání, dívání se - do nitra i okolo sebe. První část textu bez zkrácení.

Rozhovor vedeme po mailu, zhruba měsíc od začátku karanténních opatření. Nikdo přesně nevíme, jak dlouho to celé bude trvat, vlastně jsme se ocitli v jakémsi bezčasí. Jak toto období vnímáte vy?

Celá tahle zvláštní situace začala v postní době. 40 dní před Velikonocemi. Italsky se postní doba řekne "Quaresima" - odkazuje na číslovku 40 a ta je příbuzná slovu "karanténa". Koneckonců, patronkou lidí před nákazou a epidemiemi je sv. Korona, to jsou zajímavé okolnosti. A pokud se musíme každou postní dobu k té myšlenkové inventuře tak trochu nutit, protože žijeme blahobytně a nic nás vlastně netrápí, tak letos nám ten proces jde snadno. 

Otázkám, které jdou na hlubinu, čelíme dnes a denně. Dotýkáme se svých limitů, přemýšlíme o životě i o smrti, přenastavujeme žebříček hodnot. To, co doposud bylo běžné a obyčejné, se stává tím nejcennějším - setkání s lidmi, podání ruky, objetí. "Nemůžeš-li ven, jdi dovnitř", mírně provokativní obrázek člověka v meditační poloze koloval po facebooku od začátku vyhlášení karantény a naznačuje, kudy se mnozí z nás potřebují vydat. 

Před několika měsíci jsem vnímala, že se věci dějí ohromně rychle, točila se mi z toho hlava, ale tempo jsem přijímala jako výzvu, měla jsem na březen i duben naplánováno několik zahraničních cest. Myslím, že ten program byl na hraně mých možností. Najednou se skoro všechno zrušilo. Z čistajasna jde najednou to, co jindy bylo naprosto nemyslitelné. Kolikrát jsme řekli od začátku tohoto roku, že "nemáme čas"? No, tak teď ho máme. Dostáváme možnost se něco dovědět o sobě, máme šanci začít některé věci dělat jinak nebo si v klidu odpočinout. A taky máme příležitost dívat se i na vztahy, ve kterých žijeme...ale já vím, taky nám každý den přináší nové starosti.

Jako farářka momentálně působíte hlavně po telefonu. Co právě teď nejvíc trápí vaše farníky?

Z mnohých farářů se stali youtubeři a zpovědníci po telefonu. Někoho trápí samota a ticho, jiného zase to, že jsou všichni doma a dělají hluk. Zažíváme situaci, na kterou jsme nebyli připraveni, nečekali jsme ji. Žijeme v době, kdy zážitky plánujeme, investujeme do nich: výlet do divočiny, seskok padákem, pouť do Santiaga. A najednou jsme se octli v nevyžádaném workshopu "karanténa, teď a tady". Ohromilo mě, jak rychle jsme si navykli, ušili roušku, přijali bezpečnostní opatření a zavřeli se doma. Připravili jsme si rýži, knihy a televizní ovladač. 

Jenže jak postupuje čas, zase začínáme zase tlačit na výkon, ubývají nám síly, nápady i peníze. Viděla jsem na ulici poměrně agresivní vystoupení vůči pánovi, kterému sklouzla rouška při přenášení nákupu do auta, roste frustrace a tím i agresivita. Jsme bezmocní. A s tím se neumíme srovnat. Celý život jsme motivováni k akci, kdo chvilku stál, už stojí opodál, a to nechceme za žádnou cenu dopustit. A tahle rychlost bytí se nezpomalila postupně, ale na brzdu jsme šlápli tak, že si mnozí ťukli čelem o sklo. Je to náraz. 

Škola pokory, kterou dostáváme, ať chceme či nikoliv. Mám v hlavě obraz, na kterém držím velký tác, na něm jsou naskládány kulisy mého života, takový pomyslný porcelánový servis vztahů, příběhů, věcí, myšlenek. Ve vteřině mi z toho podnosu všechno sklouzne na zem, ta vteřina padání trvá v mé hlavě nekonečně dlouho, ještě to není na zemi a já už trnu, co z toho všeho obstojí. Co na zemi najdu, posbírám, zdali půjde to či ono slepit. Situace dneška nás vede k podstatě, přežije to, co přežít má. Zbytek mohu oplakat, a přinese mi to úlevu, ale přijde zase den, kdy se budu muset z těch kolen posbírat a zase si stoupnout. 

A tak v tom telefonu poslouchám příběhy, které popisují různé fáze stejného příběhu, mluvím zejména se staršími lidmi, kterým už někdo nosí ochotně nákup a knížky, ale přišli o pravidelné setkávání s přáteli v kostele, přišli o významné kontakty s lidmi i s Bohem. Tahle generace se umí modlit tichounce doma nad Biblí, ale mnohem víc jim chybí ten nenahraditelný a křehký vztah, dotek s duchovním světem mimo jejich domov. Já sama jsem (kromě několika výletů na Kavčí hory) v bytě v centru Prahy, občas jdu na nákup, na sluníčko, pro kytky, ale uvědomuju si, jak klesá moje mentální kapacita, věci mi trvají mnohem déle, ztrácím motivaci vyžehlit si triko, vždyť mě v něm nikdo neuvidí. 

Jenže takto to dlouho nejde, pokud připustím úpadek, dovolím ho a schválím, je to cesta směrem dolů - a to nejsou duchovní hlubiny a krásy tajemna, to je prostě obyčejný lidský sešup a lhostejnost, která se časem změní v kontinuální blbou náladu a depku. 

Každý den, ať má svoji výzvu. Stačí chvilka, cokoliv mě motivuje jít nahoru, nikoliv dolů. Přečtu si kus nové knížky, zkusím pastelkami nakreslit svou náladu, vypočítat z paměti matematické příklady svých dětí, pustím si rádio v jiném jazyce, než obvykle, začnu fotit "story o naší malé domácí ponorce", abychom se tomu mohli jednou smát, řeknu svému okolí, že ho mám ráda, a nezapomenu to říct i sobě. 

A vyžehlím si to triko.

Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. V čem myslíte, že nás tato krize posílí?

Tenhle příběh nás vede směrem k sobě, dovnitř - a to všechno tady a teď. Zkoumáme svoje možnosti, učíme se o sobě, o své odolnosti, nacházíme zásoby netušených nápadů i energie, anebo konstatujeme, že už vážne potřebujeme dohnat odpočinek. Můžeme se inspirovat minulostí, ale svou budoucnost tvoříme v tuhle chvíli. Máme sice zásoby švestek z loňska, možná máme i malé úspory, ale zároveň musíme budovat nové zdroje, a ty máme v sobě. 

Najednou naši pozornost obracíme i duchovním potřebám. Naděje a doufání, že všechno dobře dopadne, to není jen křesťanská doména, to je směr všech duchovních cest, všechno se děje dobře, i když zatím ještě nevidím smysl, nerozumím pointě. 

A ano, zkoumat mám primárně svůj vlastní životní příběh, ale dívat se máme i do šířky, za hranice vlastní zahrádky. Jak mohu pomoct ostatním? Jsme všichni na té jedné lodi, nebo ještě někdo z posledních sil plave ve vodě?

Říkám si, že na první pohled vypadá karanténa krásně - budeme bojovat s nemocí tím, že budeme doma obklopeni našimi nejbližšími. Na ten druhý je to ale horší: vztahy v domácnosti nám naleptá zvýšená míra stresu, protože mnozí z nás kombinují práci a domácí školu. Styky se širší rodinou a přáteli naruší vzájemný strach z nákazy, dost lidí má obavy o existenci. Jak strach a stres přetavit v něco pozitivního?

Začít můžeme tím, že si prohlédneme realitu takovou, jaká doopravdy je. Ano, zní to jako pohádka, ale zvrtává se to místy v komedii a někdy je to taky slušné drama. 

Nebyli jsme na to zvyklí, neprošli jsme výcvikem přežití na padesáti metrech čtverečních s dětmi na hlavě a s hrncem v ruce jedné a telefonem v ruce druhé. Každý z nás potřebuje svůj prostor, svůj rytmus a svoje chvíle ticha. Abychom dokázali rytmy všech doma nějak sladit, potřebujeme o tom mluvit. Potřebujeme domácí strategickou poradu. 

Koneckonců opět je tu facebook, který ukazuje příklady domácích krizových plánů, které předkládají denní plán, jídelníček i vzory omalovánek jak pro děti, tak pro vyšťavené dospělé. Je na nás, abychom řekli, co potřebujeme. Obvykle v domácnosti nežijeme se Sybilou, která nám vidí do hlavy, a tak - co se neřekne, jako by nebylo. 

Mám v současné době víc než deset párů snoubenců v přípravě k přijetí svátosti manželství. Obvykle jim dávám domácí úkoly, témata, o kterých mají mluvit, nápady k promýšlení. A najednou nemusím, procházejí mimořádně účinnou přípravou k manželství, poznávají se v netušených situacích, spadly všechny masky - a je to tak dobře, právě tohle je život. Teď zjišťujeme, koho to máme vedle sebe. 

Přála bych si, aby převládaly příběhy o tom, jak se znova dozvíme, že ten muž, se kterým máme děti a sdílíme s ním domácnost, je vlastně docela fajn, že nás zajímá a baví. Ale bohužel se ke mně dostávají i méně radostné příběhy, být v karanténě s člověkem, kterého nesnášíte, v prostředí, kde se děje násilí verbální nebo fyzické, to je situace, kdy může jít o život. V takových chvílích je potřeba sebrat kuráž a volat o pomoc, krizové linky a krizová centra jsou připravena pomáhat. 

Stres je napětí, a naše tělo ho zobrazuje. Můžeme jít opačnou stranou - nikoliv šťourat se v myšlenkách, ale dotknout se stresu na těle. Stažené svaly okolo krku, strnulá šíje, zaťaté ruce, napjaté stehenní svaly, masáž těchto míst může být způsobem, jak si uvědomit, že potřebuji úlevu, dotek, péči.

Vy jste farářkou a zároveň působíte jako partnerská terapeutka. Já sama po měsíci doma pozoruji, že nejvíc mi kazí život dvě P - ponorka a panika. Konkrétně každodenní život až příliš těsně spjatý s nejbližší rodinou a strach, že nedohlédnu, jak se bude situace vyvíjet dál. Co byste mi poradila jako farářka a co jako rodinná terapeutka?

Nevíme, kdy to všechno skončí, jaké budou škody, máme strach o své blízké, o sebe, o práci, o budoucnost. To je slušná sbírka, v podstatě se každý den můžeme bát o něco jiného a pořád bude z čeho vybírat. 

Je to trochu podobné jako zármutek. Když nás někdo blízký opustí, zhroutí se nám část světa, pláčeme, nevidíme nic a nikoho jiného - a je to v pořádku, takový proces má svůj smysl a nedá se úplně urychlit. Jenže jednoho dne zjistíme, že přišla maličká chvilka světla - chytněme se jí, zapamatujme si její vůni, světlo a připomínejme si jí. 

Každý zármutek i strach potřebují své hranice, aby se nestaly mým životním programem. Ano, to, co se děje nebo dělo, mě bolí, ale já tomu čelím tím, že nastavuji smutku i strachu vymezený prostor. Nepopírám ho, je tu se mnou, vstává se mnou a taky spolu usínáme, ale nebude řídit můj život. Ten řídím já. Prohlížím si pečlivě okolnosti, skládám z nich příběh. Žiju tímto dnem, nikoliv včerejškem, ani zítřkem. 

Mohu spoléhat na paměť dějin, že se mění časy lepší a časy horší, a tak je to i v mém životě. Potřebuju se dotknout pomyslného dna a od něj se odrazit, proto je v pořádku přiznat, že není dobře, ale zůstávat v té tmě nechci. Jděte si ven prohlédnout slunce, jaro, všechno se to děje, navzdory viru. Strach je životní program, který mi ve výjimečné chvíli může zachránit život, ale nesmí se z něj stát životní styl. Jsem-li máma, budu se celý život určitým způsobem bát o své děti, a taky o rodiče, ale pokud bych nežila z ničeho jiného, tak je můj denní program docela k zbláznění.

Jako farářka můžu poradit, jak si uvědomovat duchovní aspekty této situace, bez ambice někoho tlačit do víry, která mu není vlastní, ale rozměr naděje a dobré vůle je něco, po čem toužíme všichni. Mluvte k Bohu, nebo to zkuste. Protože to v tu chvíli říkáte nahlas i sobě a reflexe je důležitá součást duchovního i duševního života a hygieny. 

Jako rodinná terapeutka můžu pomáhat s nastavováním krizových plánů, které nebudou ani vojna ani hra o život, ale dobrodružná výprava, kde si může každý zkusit roli kapitána a anebo analytika - ptejte se dětí, co si o tom myslí, a ptejte se svých partnerů, co to s nimi všechno dělá a co se naučili a dozvěděli.

Jako farářka páry oddáváte a zároveň s nimi jako terapeutka řešíte jejich partnerské krize. Co myslíte, že udělá s našimi manželstvími karanténa? S vdanými kamarádkami přes chat občas trpce žertujeme, že koronavirus dorazí i tu polovinu rodin, co se podle statistik nerozvede, a rozvodoví právníci budou milionáři. Vy to ale jako farářka asi vidíte optimističtěji - doufám :-)

Některé procesy ve společnosti a v ekonomice se úplně zastavily anebo zpomalily, a něco se naopak ohromně urychlilo. To, o čem bychom dřív bádali měsíce a roky, se dynamicky proměnilo ze dne na den. 

A tak se i vztahy, které žijeme mnohem víc natěsno, ukazují v jiném světle. Všechno se vyhrocuje, vnímáme tenzi na mnoha úrovních, ale "je a není to opravdové". Víc, než kdy jindy bychom měli být vnímaví, ale zároveň počkat s posuzováním, s definitivními kroky. 

Situace je výjimečná, a tak zažíváme i to, co jsme si neuměli představit, v dobrém i zlém. Je potřeba opakovat a říkat nahlas, že i my můžeme vyhlásit pomyslný stav nouze. A zkusit nastavit opatření, jak ho přežít a jak se potom zase vrátit ke chtěné normě. Možná si ale uvědomíme, že to, jak jsme doposud žili chtěnou normou není. Je dobré to vzít v potaz a zkoumat to, ale mnohem víc než radikální řez, teď potřebujeme pevnou půdu pod nohama. Stavme na tom, co ještě drží a nechtějme zázraky na počkání. 

Mnohem víc, než kdy dřív je potřeba respekt, sdílení myšlenek i úkolů, podpora slabších, telefonické kontakty s přáteli, s rodinou, prostě to, co nám dělá radost. Celá tahle doba nám také jednou může zpětně přinést vědomí, "že jsme to zvládli!", že jsme se na sebe mohli spolehnout, a ano, nebyla to procházka růžovou zahradou, ale takový už život někdy je.

Jako žena-farář a žena-terapeut potkáváte spoustu lidských příběhů. Věříte v roce 2020 na lásku na celý život? Jak podle vás vypadá? A co s ní provede karanténa?

Jsem sama doma, a byla jsem na to zvyklá i dřív, ale ne v takové míře. Umím uvařit pro jednoho, dokážu jít sama na procházku a mám pořád co dělat, ale přeci jen - snadné to není. Oporu a kontakt potřebuje i ten nejodolnější introvert. A tak mě celá ta situace vede k uvědomění, že v roce 2020 mohou vzniknout lásky na celý život (ať je pár na začátku vztahu anebo za sebou má sedm let manželství). 

Láska není jen romantické a sexuální okouzlení, opravdová láska je přijímání toho druhého v jakékoliv situaci. Skutečně milovat znamená nabízet pomocnou ruku zas a znova. Milování je tvoření v mnoha ohledech, tím, že někoho doopravdy miluji, mu dávám prostor k tomu, aby byl tím, kým je, opravdová láska hojí rány, dýchá a koluje v ní krev, láska žije i ve chvílích těžkostí. 

(První část rozhovoru pro Marianne, červen 2020, kde vyšel v mírně zkrácené podobě.)