Farářko, najez se! Díl 1.

10.05.2018

Dlouho dobu mě oslovuje myšlenka těla jako chrámu, ve kterém chce přebývat duch Boží. ("Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? ... Svým tělem oslavujte Boha." 1. list do Korintu, 6. kapitola.) Jenže od stavu "myšlení" a dokonce "vědění" je k akci na záchranu těla pořád ještě dlouhá cesta. A tak se stalo, že všem, kteří sedí v mé farní kanceláři s nějakým trápením, radím se o sebe v první řadě dobře (a optimálně s láskou) starat. Pak mi z ničeho nic zakručí v břiše a já na hlad dopiju silnou kávu naředěnou mlékem a v nouzi nejvyšší také vybavenou dvěma vybělenými kostkami zbraně bezmála hromadného ničení.

Během lidského života se tělo i jeho potřeby proměňují, ale co se nikdy nemění je to, že chce péči. Nejprve nás krmí maminky, a pak, když jsme dospělí a je tahle odpovědnost na nás, začnou výmluvy. Mám moc práce, nemám čas se najíst, musím u jídla (tatranka k obědu) vyřídit maily, vařit nestíhám. A tisíc dalších, nápaditějších. Ale bylo by velkým omylem si myslet, že drsný asketismus a zanedbávání těla (v jídle i dalších aspektech) je cílem života (a že bychom tomu mohli říkat rovnou život duchovní, nezaměřený na tělo). Tělo nesmí živořit na úkor rozvoje ducha a duše. Zdraví je přirozený stav, na úrovni tělesné i nehmotné, a přináší s sebou rovnováhu (kterou koneckonců i žádá). Pokud se člověk nepostará sám o sebe, a v jídle to platí také, jak může pomáhat a krmit ostatní?

Jednou možná bude člověk žít jako bretharián, z prány, barev motýlích křídel a z vůně květin. Ale než se to stane, čeká ho dlouhá cesta, kdy se vzdá stresu a boje zrychleného života, kdy se naučí sytit svou duchovní rovinu, kdy pochopí fungování a sílu vědomí a naučí se koncentrovat (a to nikoliv na krev výživnou počítačovou hru), meditovat, a vůbec - být teď a tady, ve vztazích a v činnostech, které mu dávají smysl.

Je to pár let nazpátek, kdy jsem viděla film Forks over Knives (Raději vidličky než nože, 2011), který popisuje účinky potravin, které projdou různorodým průmyslovým procesem, až se stanou nabarveným amarounem o šmaku malinowem. Ale také hovoří o tom, že skutečné jídlo dokáže léčit. Ve smyslu Hippokratova výroku "Nechť je tvé jídlo lékem a tvůj lék je tvým jídlem." No a já bych ještě dodala (nebo spíše Hippokrates dodává) "Je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše."

Jenže. Každá teorie o tom zaručeně správném přístupu k jídlu má své "jenže". Ať už je to raw strava a další podobné styly, které některým jistě velmi dobře svědčí, já jsem měla pokaždé při takových pokusech pocit, "že to musím vydržet". A já nechci nic vydržet. Chutná mi kde co, od zeleniny po oliheň, třešeň v čokoládě, až ke špekáčku pečeném nad ohněm, jsem vybíravá a mlsná, a nechci mít pocit omezení. Dalo by se říci, že krmit (tuto) farářku je úkol velmi nevděčný. (Navíc, ona je schopna bez snídaně odskotačit do práce, tam si pohraje s andělíčky, vyslechne pár příběhů, nohy jí už trochu těžknou a domů přijde v osm večer s očima navrch hlavy. A chce jídlo.) Druhé jenže. Vařím moc ráda a troufám si říct, že dobře. (Jako, fakt dobře). Ale po jídle je to někdy horší než před ním. Intoxikace chutným jídlem má sice příjemný průběh, ale ty konce jsou dost neslavné.

Tak jsem čekala na poslední impuls (děkuju Ti za něj) a mám pocit, že nejenom znám plán, ale taky už pár dní vím, že se takhle dá nejenom přežít a vydržet to, ale že pořádné jídlo mě baví, jíst třikrát denně lze, že vařením neztrácím čas a že konečně mám pocit, že v tom mém podvyživeném tělíčku začíná cosi ožívat.

Čím se farářka krmí, proč ji to tak baví a jak jí je, napíše brzy.

Do té doby "Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu!" (1 list Tesalonickým, kapitola 5, verš 23).