Čtenář hvězd vnitřního nebe

21.09.2020

Mrknutí oka, kýchnutí, orgasmus nebo hluboký spánek - to všechno je malá smrt - zcela vzdálená té veliké posvátné smrti, o které křesťané věří, že je cestou k trvalému přebývání v milostivé Boží náruči. (Text pro divadelní představení Happy End v Hotelu Chateau Switzerland, 20. září 2020.)


Je neděle, a dneska ráno jsme v kostele o smrti četli z biblických textů rovnou dvakrát - z knihy proroka Jonáše, který se chtěl vyhnout svému úkolu a zuby nehty se bránil být prorokem - a tak ho schlamstla velryba a doručila ho i s jeho božským vzkazem na místo určení - do Ninive. Jonáš byl člověk kňouravý, nepokorný, nedůvtipný - a přesto si ho Bůh vyvolil - pravděpodobně, stejně jako dnes - neměl na světě lepší materiál než nás - obyčejné lidi. Při sebemenší prkotině Jonáš zvolal - Lépe, abych umřel, než abych žil. - a to ve chvíli, kdy mu uschnul stromek, pod kterým vyhledával stín.

Jak lehkovážní umíme my lidé být.

O mnoho hlubší slova zazněla z listu apoštola Pavla Filipským. Asi víte, že Pavel byl nejprve pravověrný žid, který usiloval o smrt všech křesťanů. Ale ani on si úplně nemohl vybrat. U Damašku měl vidění, a nejenže oslepl, ale i ztichnul, a měl strach, že ho Bůh potrestá smrtí. A tak se Pavel - původním jménem Saul - povoláním stanař, proměnil v turistu misionáře se srdcem planoucím pro Krista - a to až k své smrti v Římě, kde byl setnut mečem.

"Život, to je pro mě Kristus, a smrt je pro mě zisk. Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych volil, táhne mě to na obě strany: toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás." - píše v listu Filipským, což byla jedna z prvních skupin křesťanů sdružená v malou obec. A pokračuje "veďte život hodný Kristova evangelia, abych viděl, až přijdu, nebo nepřijdu-li, abych slyšel, že zakotveni v jednom Duchu vedete jednou myslí zápas ve víře v evangelium a v ničem se nestrachujete protivníků. Jim je to předzvěst zahynutí, vám však spasení, a to od Boha. Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět."

A tak vidíme, jak jiný svět by to byl, pokud bychom čas zastavili na velký pátek ve tři odpoledne. Kristus skrz naskrz mrtvý na kříži, oči pro pláč, strach a marný boj. Pointa Kristova příběhu nekončí jeho smrtí, po které nenásleduje úspěšná resuscitace, ale pokračuje zmrtvýchvstáním třetí den po jeho smrti - brzy ráno v neděli. V nikdy nehasnoucím světle této události se zmar mění v evangelium - eu angélion - dobrou zprávu o vykoupení našich hříchů, nekonečné Boží lásce a životě, který smrtí nekončí.

Je to odvěká touha člověka, být živ napořád, nikoliv snad zas a znova, ale napořád. Jaký by to ale byl život, pro nic za nic, beze smyslu, bez zápasu o dobré a skutečné? A tak apoštol Pavel ve verších, které před chvílí dozněly, mluví o tom, abychom žili smysluplný a naplňující život - hodný evangelia, abychom byli beze strachu před protivníky, protože všechno se děje k dobrému, pointa se dřív nebo později ukáže v celé své kráse.

Jak se to tak ale křesťanovi přihodí - ten věčný život - jak se o něj žádá, kudy se k němu jde? Životem. V sobotu jsme v kostele sv. Mikuláše pokřtili malou holčičku, jmenuje se Adrianka a ke křtu nepřišla po svých - rodiče ji donesli v zavinovačce. To oni za ni pronesli odpověď, čeho si v chrámu Páně pro své dítě žádají - křest, víru a život věčný. Ale stejně - tohle všechno si jednou musíme vyprosit sami, dojít k jádru našeho bytí, zápasit o smysl, převzít za sebe odpovědnost, být bdělý, milovat a nechat se milovat, to všechno jsou kroky, které vedou k věčnému životu. Každý z nás se odvažuje k odvaze, k životu v jeho celé a nahé pravdě, to stojí sílu a čas. Čas, který je naším průvodcem na cestě od narození ke poslednímu vydechnutí.

Ale vraťme se ještě k těm nejtěžším chvílím na kříži, chvíli před třetí hodinu. Ježíš v mnoha biblických překladech volá k Bohu Otci - proč jsi mě opustil, ale ten doslovný překlad zní - pro co mě opouštíš - tedy žádná minulost a ani trochu zrada - mnohem víc hledání smyslu v přítomném - a pro budoucí. Pro co - z jakého důvodu mám tímto procházet, kudy vede cesta k cíli - a co v něm najdu. Ježíš, o kterém teologové říkají, že má dvě přirozenosti - due naturae - lidskou a božskou - znal velmi dobře ten pohled do nitra, do hloubky, která dosahuje maximálních výšin. Ježíš znal ten pocit, když stojí člověk nohama na prašné izraelské zemi, a přesto je jeho duch a duše v nebeských výšinách. Bůh a člověk. Vizionář. Čtenář hvězd vnitřního nebe. Materiální, hmatatelný dar, který lidstvo na Vánoce roku nula dostalo se dotýká každého z nás, i když se hrdě označíme za atheisty. Bůh, který miluje člověka a svět, přichází naproti, snad ne jednou - ale možná víckrát, ale ne tolikrát, abychom mohli slevit z bdělosti. Bůh se nám sám dává ve svém Synu, propojuje nás Duchem, který zapaluje oheň lásky, hřeje zmrzlé dlaně a stává se něžnou holubicí, která je jeho symbolem.

Dnešní svět zve zejména k racionalitě, k normám a pragmatismu. Ale v okamžiku smrti nejde o kupecké počty, jde o křehkost a existenciální úzkost, o život, který se ztenčí na vlásek. Ve chvíli smrti jde o vztahy, ne o peníze, o moudře prožitý život, nikoliv o tituly, o víru a důvěru, nikoliv o křestní listy. V modlitbě Otčenáš prosíme o to, aby se stala Boží vůle - a smyslem není podvolit se tyranovi, ale v lásce přijímat smysl naší existence, pochopit - proč tu jsem - a proč jsem tu byla, najednou je mi k ničemu posedlost fakty, v pocitech jdu mnohem víc na hlubinu, je tam tma a taky chlad, z toho údolí stínů mě vyvede jen láska, která přemáhá smrt.

Ježíš plakal, miloval, tančil a proměňoval - vodu ve víno, smrt v život. Lazare, pojď ven - a zemřelý, v hrobě uložený - mrtvý - nekron - vyšel ven. Ježíšovo učení nám ukazuje, jak obživnout, jak se zrodit v Duchu, jak vstát z mrtvých - fyzicky i duchovně a duševně, každý z nás ve svém kontextu a ve svých vlastních životních úkolech. Ježíš už za života říká - probuď svou duši a vyveď ji z hrobu ven. Nauč se milovat, nech se milovat. Dotýkej se podstaty života, nebrouzdej po povrchu, jdi k jádru, neboj se, jen jdi, klidně chybuj, jsem tady, krok za krokem, nauč se opravdově žít, staň se sám sebou - vždyť jsi Boží.

Dalo by se říci, že archetypální příběh o Lazarovi je tím nejdůležitějším příběhem evangelií, vystihuje jejich podstatu. Ale všechny příběhy evangelií míří ke stejné ideji. Ježíš odhaluje pravdu, kterou všichni známe, ale na zapomněli jsme na ni anebo ji přehlížíme - kdyby se svět řídil principem lásky, uzdravil by se a byl by znovu vzkříšen.

Určitý druh světskosti - honba za mocí, stejně jako slepé prosazování vlastního já - bez vědomí vlastního úkolu, který přispívá ke společnému dílu, stejně jako divadelní trpitelství - nevede k Božímu království, které nám Ježíš předkládá jako plán nikoliv budoucí, ale uskutečnitelný teď a tady. Co se do tohoto plánu směle vejde je ale také sensualita - radost z pozemské existence. Ježíš v Bibli často někoho navštěvuje, asi těžko říct, jestli to byl typický party goer, jak to známe z této nakažlivé doby, ale jisté je, že se lidí neštítí, a to ani těch na okraji, za ohradou. Ježíšova pozemskost se nevylučuje s jeho spiritualitou a naopak. Jestli Ježíš něco nebyl - tak trapně ztuhlý moralista. Ježíš snesl dotek, třeba v té chvíli, kdy mu Marie natírala nohy olejem z nardu a potom je utřela svými vlasy, neodtáhl se, vnímal, cítil. A tak tento aromaterapeutický příběh vede k vůni života - i k vůni smrti.

Slovo extáze znamená - být mimo sebe - ex stasis. Jsem živá - a již ne. Kýcháním a orgasmem jsme začali, tak jím také skončíme. V naší touze po potěšení, po sexu - se projevuje hlubší lidská potřeba věčného propojení a extáze. V sexualitě je něco hluboce duchovního. V lásce a milování je naším nejvyšším cílem překročit hranice těla. Orgasmus je intenzivně sjednocující okamžik - na úrovni těla i duše. Smrt je též sjednocující okamžik - na úrovni duše a ducha - a Božské věčnosti. Splynutí, zážitek transcendence - čehosi přesahujícího, chvíle absolutna, doteku stvoření, zániku a proměny. Proměny v cosi vyššího, netělesného, mystického a silného.

"S radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný."  (2. Kor, 12, 10)