China Calling

03.01.2017

Povolána Světovou radou církví na pravidelné zasedání jejího výkonného výboru se chystám na cestu do Číny. A každá cesta do Číny začíná návštěvou ambasády.
(Kde hledat informace o vízové povinnosti a náležitostech dokumentace najdete na konci textu, protože to nakonec stojí za to.)

Den -30

Moje cesta do Číny začala rozbitým automatem na pořadové lístky na ambasádě Čínské lidové republiky v Praze.

Šla jsem uvědoměle poruchu ohlásit k přepážce. "Doporučuje se chodit ráno!" Jinými slovy řečeno, mašina není rozbitá, ale lístky už nedává. Při ovtíračce 9-11,30 mi desátá hodina dopolední pořád přijde jako ráno, ale holt doporučuje se chodit ráno. Jo. Doporučuje. Asi v rámci šuškandy konzulárně protivných úřednic.

Den -27

Po vzpamatování se z předchozího neúspěšného tahu na ambasádu, se vracím. Vyzbrojena tlustým magazínem o módě na lesklém papíře. A také se starým rozbitým notebookem, dvěma knihami s běžným obsahem, knihou pohřebních obřadů a dalšími farářskými nezbytnostmi, kterých celkem asi tak pět kilo tahám každodenně po světě.

Frontu jsem spatřila už na rohu Pelléovy ulice. Tak to nebude dobrý. 8,40 a had až ke Stromovce. Přiblížím se. Stoupám si na jeden konec řady a otevírám časopis v domnění, že tak v brzku dočkám času otevření ctěné brány. Po chvilce vystartuje paní s dotazem, že jestli "legalizace nebo víza". (Peníze nebo život?!) Říkám, že postojím tam, kde jsem. Odpor nečeká a diví se. Za pět minut podlehnu tlaku a řadím se do nekonečné fronty "víza".

Přes silnici cvičí na ustřižené karimatce tři cvičenci sekty Fallun Gong. Paradoxně tiché drama přehlušuje volání čínského drezéra z jejich magneťáku.

Je za pět minut devět a přichází muž činu. Sekuriťák má v ruce srolované (noviny) Metro a výraz více než sveřepý. Podává výklad: "Otevřu teď dveře a jeden po druhém budete přistupovat a převezmete si pořadové číslo." Pánové stojící v řadě za mnou už mají s ochranářem své zkušenosti a pod vousy se hihňají.

Zjišťuji, že nemám na žádosti o vízum nalepenou fotografii. Děsí mě to pomyšlení, že mé dokumenty nejsou dokonale opatřené všemi náležitostmi, ale chlácholím se, že na tom snad nevyletím. Připomíná mi to vysokoškolská léta, posvátný papír žádosti žmoulám jako kdysi index.

Jsem destátá. Takže je přede mnou asi tak devadesát žádostí - každý z účastníků fronty vyřizuje víza pro celou skupinu, obvykle jsou to zástupci cestovek. Prý je to tak na hodinku. Jsem v půlce lesklého magazínu, potí se mi ruce a při pohledu na kozačky a nejnovější výdobytky kašírovacího průmyslu na obličej se mi před očima míhají čínské masky s vyceněnými zuby.

Sekuriťák nám postupně všem otevře tašky. Civí na pohřební agendu a je mu asi blbé se ptát, zda-li jsem zaměstnána jako "zubatá". V mezi čase kdosi vytáhne mobil, ale okamžitě pochopí, že na ambasádě velkomožné Číny si selfíčko nepořídí.

Vychází první žadatelé, zkušení a vybavení řádnými podklady. Vedle mě kdosi teprve smolí itinerář cesty. Já se téměř suverénně hledím na jejich zoufalé počínání (vždyť o mně ženevská Světová rada církví dala vědět přímo sem, na abasádu!), jediné, co mě děsí je ta nenalepená fotka.

Odbíjí desátá, jsem na řadě. Odložím tašku plnou pohřbu na odkládací stolek a čekám, až úřednice přijde zpátky s čerstvým černým čajem. Přistoupí sekuriťák. "Jaké máte číslo?" "Deset!" "Odstupte, zatím svítí devítka", hlásí vítězoslavně. Začínám mít světlounce šedé flíčky před očima. "Jinak co? Odtáhnete mě?" "Heleďte, to jsou předpisy", zkouší smířlivě. Naštěstí se bába vrací a já jsem ušetřena potupné o "odstoupení" se vší bagáží.

"Dobrý den.", zkouším to po dobrém. "Vložte dokumenty k žádosti!". (Aha, takže pěkně rovnou k věci.) "Prý o mně tady víte, ženevský úřad a jejich ambasáda psala o celé naší skupině." "Nevím nic, podívejte, všichni žadatelé mají stejné podmínky." (Tak to jsem v lepším případě v háji.) "Nalepte tu fotku!!". Třesoucíma rukama natírám obrázek a zoufale přitiskávám. Rozsudek přichází milosrdně brzo. Kulaté razítko není dost kulaté a tak vůbec. Napoprvé by to nešlo, to by bylo příliš snadné. "Takže tu žádost nepřijmete?" "Nemáte všechny náležitosti, musíte si přečíst tyhle pokyny." Flíčky před očima se slijí v rudou skvrnu. "Jasně". A jdu.

V čekárně vypustím úlevné "ty vole", pán vedle mě chápavě pokýval hlavou. "Takže Vás poučili, jo?" "Jo."

Ven vyjdu v mdlobách a vytáčím Ženevu. Podobná situace prý nastala také v Bernu. No, tě pic, to bude zájezd.

Den -23

Beru si den volno, abych mohla se stažených zadkem stát hodinu před Čínskou ambasádou a další zoufalé minuty ve vydýchané čekárně, podrobujíc se gestapáckému chování dnešního sekuriťáka. Jak lépe trávit volné pondělí?

Ani zkultivovaní příslušníci hnutí sekty Fallun Gong se dnešní otvíračky nezúčastňují. Neb je mrazivo a sychravo. Z Číny táhne chlad zalézající rovnou přes ledviny do energetického toku "či" a vysávající, co cestou potká.

Plna děsu si čtu po sto páté podmínky podání žádosti a také nekonečné poučení o řádně připravené dokumentaci. Vyndané ze vše obalů, desek a slíd! V nepomuchlaném stavu!! Málem to se mnou hodí o podlahu, když dojdou k bodu asi 36.b "předložte kopii pasu"! Cože???!!! A proč? Nemáte kopírku? Mám omdlít rovnou anebo počkat, až mě pošle Kleopatra Konzulární do háje. Tedy za nějakou slabou hodinku?

Dilema mi ukrátí čekání, žmoulám noviny, půl kila dokumentů a mnohem víc vážící těžké svědomí, že ZASE nejsem řádně připravená. Rozumíte? Já něco nemám dokonalé! Potupena pravidlem 36.b, sedím jako pěna. A tak pokořena nesmlouvavým režimem ambasády naslouchám rozhovoru dvou světoběžců v řadě za mnou. "Hele já mám stejně nejrači bílej písek, modrý móře, vole, ryby, tudlecto, rozumíš." Paní (oslovena titulem "vole") se nedá zahanbit a sype z rukávu jména ostrovů Malediv, přidává historku o tonutí v mořských proudech, přestože je, milej pane, z akvabel cvičená na vodu. Děkuji Pánu Bohu, že taky nejsem cvičená na vodu a nemám k rozhovoru tím pádem co přidat.

Desítka jde na řadu! Připraví se jedenáctkáááá! Hlídací pán přidává na dramatice s postupujícím časem. Přede mnou je od okna vyhozena slečna s podobným výrazem jako já minule. Kulaté razítko není dost kulaté.

Mávám papírem v čínštině, kde rozumím jen své jméno, ale zapůsobí to žalostně málo. Rudé razítko je ovšem shledáno vyhovujícím. Mám to (ovšem nikoliv zadarmo).

Držím papír rukama i zubama, aby mi ho nikdo v čekárně cestou nevytrhl a mířím do banky zaplatit krvavý poplatek. Tam se od slečny dozvídám, že "prý je to mazec", jak od klientů slyšela. Potvrzuji pověsti o strašidelném hradě a mažu domů. Odpočívat.


Vízum do Číny, náležitosti a dokumenty: všechny potřebné (aktuální) informace najdete na webových stránkách Ambasády Čínské lidové republiky

Formální náležitosti zvacího dopisu: mít zvací dopis je v podstatě nutnost k získání určitého druhu víza. Měl by být vystaven organizací/společností, která Vás zve - na hlavičkovém papíře. V čínštině nebo angličtině. Adresovaný Konzulárnímu oddělení Velvyslanectví ČLR v ČR. A má obsahovat následující: celé jméno, státní příslušnost, datum narození a číslo pasu zvané osoby; účel cesty, časové rozmezí a způsob finančního krytí návštěv; jméno, podpis a kontakt na osobu, která dopis vydává; kulaté razítko zvoucí organizace/společnosti a datum vystavení zvacího dopisu.