Bylo, je a bude. Třikrát o životodárné jednotě v mnohosti.

28.01.2019

"V túto zasneženú sezónu nám prajú hostia z českých krajov. Na dnes prijala pozvanie presná a prenikavá Martina Viktorie Kopecká s ozajstnou kázňou, za akou sa v januári určite umárate.
Nech sa páči, ochutnajte:
"Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby.
Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě.
Systém, který by naprosto dokonalý byl, přestává být živý a životodárný.
Jednota a pouta. Nejsou šedí a nejsou svazující.
Potenciál společenství se naplňuje skrze uvědomí a přání. Skrze touhu prožívat jednotu." #prepočuli Blog - Denník N "

  • 1. list Korintským, 12. kapitola, verše 12-30 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho: "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou je všichni vykládat?

1) Jednota. Jedno. Bůh. Bytí. Věčnost. Z jakéhokoliv úhlu pohlédneme na ono "jedno", oddělujeme se od něj. Lépe tedy vyhlížet z okna domu postaveného uvnitř jednoty, vnímat tep života společenství, rodiny nebo církve z vnitřku než jen prstem zvenčí pohladit jeho ozvěnu. Jedno je pravou mezí všeho, je prvním počátkem a posledním po konci, alfou a omegou, která určuje, co je a co už (nebo ještě) není. Je to Počátek, i vesmír samotný. Jedno je středem srdce i láskou, která ho plní a vzkřísí. Jedno je počátek, průběh i cíl.

Jednička zůstává jednou, i když ji vynásobíme nebo vydělíme jí samotnou. Je sama a přitom je v ní odedávna všechno obsaženo. Všechno hmotné i nehmotné v našem světě, naše těla i naše mysli, jejich prožitky a duchovní bytí se realizují jako odraz celku. Celek je v každé části všeho. Propojený vzájemně neviditelnými vlákny bytí. Jednota je princip, který dává životu smysl. Každodenní zápas o stabilitu systému a jeho udržení ve všem, co známe, se odehrává teď a tady, zase a znovu. Tvůrčí silou jednoty je dech Ducha svatého. Nositeli darů Ducha ale nemusí být nutně jednotlivci, je jím celá křesťanská obec v celku jí svěřených darů. Jednota má své úrovně, pomyslná patra, i jednotky, které jsou ale opět propojeny, aby se dříve nebo později, budeme-li se dívat výše či níže, opět slily v nerozeznatelné jedno. Částečky odloupnuté jednoty bojují o vlastní nezávislost, místo aby splynuly v harmonii vlnění Ducha. Boj fragmentu se stává ohrožením pro funkci celku.

2) Smyslem není uniformita, ale mnohost v jednotě, která ve své rozmanitosti dokáže přežít na hraně působení nerovnovážných sil. Objeví-li se problém u jakékoliv části celku, ovlivňuje celý systém. Onemocní-li jeden člen rodiny, přenastaví se chování všech ostatních, byť i "jen trochu" anebo "neuvědoměle", snad "náhodou". Rodina, ten unikátní a vzácný, křehký systém, kde každý disponuje jinými dary, vklady a požadavky, je příkladem mikrokosmu v celém širém vesmíru bytí. Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby. Hudby, symfonie, která dokáže zaznít ve chvíli, kdy každý vnímá každého, sladí se s přirozeným metronomem vztahů, trpělivě poslouchá a sám zahraje právě ve chvíli, kdy je to harmonicky potřeba. Rodina žije v mnoha výše zmíněných patrech, biologicky, psychologicky, sociálně i duchovně a přesto z prvního podlaží "bio" vede přímá linka k nejvyšší, spirituální úrovni. Propojení všech částí zdravého systému se děje bez našeho velkého přičinění, zvýšenou vnímavostí k "vlastním" bližním, láskou a vyladěním ve vztazích získaných (manžel/manželka) i ve vztazích vrozených (rodiče/děti). Genetickou danost (a podobnost) můžeme považovat pouze za dispozici, která se realizuje, dáme-li ji k tomu prostor a stejně tak zaniká, pokud dáme vědomě šanci rozvíjení dalších potenciálů jedince. Rodina má tvořit bezpečný prostor pro realizaci každého z jejích členů s podporou všech ostatních, k zájmu všech. Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě, ale pomůže jí k plnému uskutečnění. Každý z nás má ve svém pomyslném kruhu života svou úlohu, kterou za něj nemůže a nesmí převzít nikdo jiný. Mámy ať jsou mámami a tátové zůstávají táty, rodiče ať dovolí dětem být dětmi. Právě takové prostředí je pro život další generace tím nejdůležitějším. Tím, co ukotvuje do země, aby nový kmen a celý strom mohl sílit a jednou také nést své plody. Avšak žádný systém není dokonalý, společenství, přátelství i vztahy se rozpadají, modifikují a přirozeně vyvíjí. Systém, který by naprosto dokonalý byl, přestává být živý a životodárný. A tak je třeba den za dnem být vědomě přítomni ve vztazích k druhým i sám/sama k sobě. Až snad jednou, možná zítra nebo za roky, před námi rozkvete jednota vlastního i kolektivního vědomí.

3) "Jednota je prvotní charakteristikou všeho živého a dogma jediného a trojího Boha nás vždy znovu přivádí k tomu, co vědomě prožívaný život musí nutně připomínat. ...Jednota není žádné směšování, tak jako rozlišení není rozdělení. Staví-li se něco proti sobě, je to ve skutečnosti spjaté, a to nejživějším poutem vzájemného doplňování. Pravá jednota neusiluje "rozpustit" bytosti, které shromažďuje, jedny v druhých, ale doplnit jedny druhými." takto zní slova Luigi Giussaniho v knize Proč církev. Právě tyto myšlenky pomáhají pochopit text části 12. kapitoly prvního listu apoštola Pavla do Korintu. Jednota a pouta. Nejsou šedí a nejsou svazující. Naopak. Jednota rozmanitého je darem, který může bezpečně existovat v prostoru a v čase. V církvi. V milujícím společenství, kde cíle jedince jsou cíli celku. Ve vědomí přítomnosti živého Krista v našem životě, který se dává poznat v lásce, kterou hluboce pocítíme a nemůžeme o ní pochybovat. Hluboká možnost pokoje. Potenciál společenství se naplňuje skrze uvědomí a přání. Skrze touhu prožívat jednotu. V ekumeně, v mezináboženském respektu, v neposuzování druhých, v jejich zahrnutí do Boží náruče. Budovat smysl existence můžeme jako lidstvo jen bok po boku, schopni pohlédnout si do tváře (vzájemně i sami sobě), dívat se stejným směrem. Směrem, který ukazuje ke Spáse. Směrem, který nás vede k nekonečnému Setkání. 

Odkaz na článek na webu.