Adventní kalendář 2020/2

05.12.2020

Co pro vás znamená advent a Vánoce z pozice duchovní i v osobní rovině?

Přicházení. Latinské adventus je o příchodu Božího syna na náš svět. Ale ono je to dvojsměrné přicházení. Nejen, že cosi zásadního přichází k nám, ale přicházíme i my. Advent je podobné "přípravné" období jako postní doba před Velikonocemi. Máme se nachystat duchovně, duševně i fyzicky. Nastává čas určité revize myšlenek, hodnotového systému, ale i čas na dokončování toho, co je potřeba mít hotovo před tím, než skončí další rok. Pro křesťany je Advent začátkem nového církevního roku, je to nová příležitost k duchovní obnově. A všechno venku tomu přeje - je brzy tma, začíná být zima a člověku je dobře doma. Vánoce potom člověka mají zastihnout v rozjímání v prostředí, které voní hřebíčkem a skořicí, nikoliv v běhu mezi vysavačem a balícím papírem. Ale to jsou krásné teorie, ve kterých žel někdy "netaháme za ten delší konec lana" a tak si v klidu vydechneme snad až potom co položíme kapra na talíře. Ale letošní nastavení přeje tomu, abychom místo po obchodech putovali krajinou své duše, abychom zastavili dřív, než se všechno nebezpečně zrychlí.

2. adventní neděle, 6. prosince 2020

Jak tuto dobu prožíváte?

Jsem z rodiny, kde se nechodí "do práce", ale do "služby", a ta se neptá, co je zda den. A tak jsme zvyklí slavit Vánoce, jak se dá. Někdy s předstihem a jindy později. Můj Štědrý den má několik podob, dopoledne obvykle trávím v kuchyni, a to ráda a z vlastní vůle, okolo poledne ještě pročítám kázání na půlnoční, a zkracuji, což posluchač v zimě kostela spíše ocení, připomínám si texty koled, které zařadíme během bohoslužeb a když se setmí, připravím si všechno na cestu - ze severních Čech vyrážíme do centra Prahy po večeři a rozbalování dárků. Rodiče před bohoslužbou, která začíná v pravou půlnoc, stihnou ještě svařák na Staroměstském náměstí. Do svého pražského domova se dostávám okolo druhé hodiny v noci, a ráno zase vstávám - čeká mě ranní vánoční bohoslužba v mé druhé náboženské obci. V kapli bývá šílená zima, ale já i farníci jsme na to připraveni a nějak to k Hodu Božímu vánočnímu patří.

Pondělí, 7. prosince 2020

 Dodržujete nějaké adventní a vánoční tradice, jaké?

Pokud bych měla vyzdvihnout jednu tradici, potom je to rozsvěcení svíček na adventním věnci. Zelený kruh je symbolem věčného života, Boží jednoty a vzkříšení, a časem na věnci postupně přibývá světla. První svíce je tzv. prorocká, dává teprve tušit, že se něco velkého začíná dít, nechává člověka v úžasu nad proroctvím o příchodu Spasitele na náš svět. Druhé svíci se říká betlémská a pomáhá naší představivosti, vidíme obraz scény narození Božího syna Ježíše, v docela prostém prostředí. Připomíná nám to, že nejdůležitější není pozlátko, ale láska, důvěra, klid. Třetí svíce bývá v liturgických barvách růžové, je to svíce andělská a jejím prostřednictvím se dotýkáme roviny pokoje a míru, smíření. Poslední, čtvrtá svíce, je pastýřská, a symbolizuje radost. Radost z nového života, který přichází.

Úterý, 8. prosince 2020

Jak vnímáte změnu předvánočního času v posledních letech?

Advent posledních let prožíváme častokrát v přesvícených sálech prodejen s mocnou zvukovou kulisou. Nevím, jak to působí na vás, ale já z toho bývám vztekle zoufalá a vyčerpaná. Letos se tomu budu cíleně vyhýbat. Advent našich praprapředků byl o skutečném tichu, nekonaly se bujaré zábavy, ale lidé tkali nebo drali peří, vyprávěli si zas a znova příběhy svých životů, zpívali jen tak tichounce. V současné době se v kostele téměř nezpívá (podle regulací, které respektujeme) a tak jsem v kázání na první adventní neděli zvala své farníky k tomu, aby - když se nezpívá - alespoň trochu hráli. Někdo hraje na nástroje, jiný hraje úsměvem svých očí nebo dobrým slovem, a jiný hraje tím, že druhé zahřeje, rozdělí se o svůj nadbytek. Možná nás tahle zvláštní doba dovede k tomu, že zjistíme, kým to vlastně jsme. Co dobrého dokážeme, a v čem naopak potřebujeme pomoc druhých. Nejde o to mít všechno navoněně dokonalé, ale opravdické.

Středa, 9. prosince 2020

Myslíte si, že by letošní pandemie mohla pomoci zastavit předvánoční šílenství plné nakupování, spěchu, stresu a večírků?

Pandemie nás učí hledat nové cesty. V mnoha ohledech - v komunikaci, v životě natěsno doma, v práci... A nedává nám moc času na otálení. Žádá akci, tvořivost a také ohleduplnost. K sobě i k druhým lidem. Setkání se stává vzácností, stejně jako gesta podání ruky a políbení na tvář. Nedávno jsem ve svém okolí zaslechla - letos si doma nedáváme žádné dárky, všem se nám ulevilo. A to je zkušenost, kterou potřebujeme zažít, dotknout se jí, připustit, že i Vánoce mohou být v klidu. Ale možná někoho uklidní vědomí, že i materiální stránka k Vánocům patří - koneckonců Bůh na náš svět přichází v podobě dítěte, tedy velmi hmatatelně. Dáváním dárků si připomínáme dar, který byl dám celému lidskému společenství. Jenže ani jeden extrém není zdravý, a Vánoce nejsou jen o dárcích. Možná nám letošní zvláštní rok dává šanci ptát se sám sebe - po jakých Vánocích toužím, co mi v nich chybí a co si chci naopak odpustit?

Čtvrtek, 10. prosince 2020

Snažíte se proměňovat pohled lidí na advent a Vánoce?

Z kazatelny u nás v kostele i v kapli mluvím o Adventu jako důležité době, která se nás týká a vede nás ke všestranné přípravě. Texty první adventní neděle vyzývají k bdělosti. Taková vnitřní bdělost je o tom, že si svůj život prohlížím, uvažuji o něm, že reviduji svou činnost, ptám se po smyslu. A také se věnuji vztahům, k druhým, k sobě, k Bohu. Farář nemá mít ambici měnit někomu život nebo něco zakazovat, ale pokud to od nás přicházející člověk potřebuje, jsme k dispozici, doprovázíme, posloucháme - a o tom (nejen) Advent a Vánoce jsou, pomáhat a případně si o pomoct také říct. Můj kolega začal v době omezených možností vnitřního setkávání nabízet "procházky s duchovním".

Pátek, 11. prosince 2020

Předvánoční období je náročné po psychické stránce. Vnímáte to ze své pozice a prosí vás lidé před Vánoci častěji o pomoc?

Církev československá husitská v těchto dnech zahajuje činnost krizové telefonické linky, a to právě z toho důvodu, že je jako společnost a jako jednotlivci ocitáme pod tlakem a potřebujeme si o tom s někým promluvit. Ale obecně se nedá říci, že by bylo zpráv s prosbou o setkání výrazně více před Vánoci, spíše je to během nich a potom v zimě, kdy hodně ubývá světla a do jara je ještě daleko. Vánoce jako takové jsou stres, dokonce zaujímají místo v tabulce událostí, které přinášejí stresovou zátěž, ale zatímco stres v rodinách obvykle šťastně končí u štědrovečerní večeře, lidé, kteří žijí osamoceni, prožívají náročné chvíle dál a letošní Vánoce mohou být zatíženy ještě mnoha dalšími faktory, se kterými zatím neumíme dobře pracovat ani odhadnout, jaký vliv na nás budou mít.

Sobota, 12. prosince 2020

Mohou dnes vůbec tradice adventu a Vánoc obstát? Potřebují je lidé více než dříve nebo jejich důležitost podle vás spíše slábne?

Ano. Tradice a rituály do života člověka patří. Provázejí ho jeho vývojem, a nakonec dodávají vědomí stability a řádu. Připadá mi, že se k nim mnoho lidí vrací jako k zapomenutému dědictví našich předků a země. Náš návrat ke kořenům souvisí i s úctou ke Stvoření, která se projevuje třeba i v ochraně přírody a jejích zdrojů. Žijeme v blahobytné době, ale je důležité nevytvářet dluh, který budou muset splácet budoucí generace. V naší kultuře se spojuje několik linek, jak o tom píše prof. Pavel Hošek v knize "Je to náš příběh", pohanství se dotýká křesťanství a dalších duchovních linií, jedna s druhou souvisejí a dávají v pomyslné kronice dějin Českých zemí smysl. My Češi máme odjakživa vztah k půdě, ale i k víře a Advent a Vánoce to všechno propojují hmatatelně - adventní věnec, betlémy, pečení vánočky, hvězda v rozkrojeném jablku...