Když cedry vyprávějí

08.04.2017

Toto praví Panovník Hospodin: Já vezmu ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasadím ji. Z vršku jeho koruny utrhnu snítku a zasadím na vysoko čnící hoře. Zasadím ji na vyvýšené hoře izraelské a vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlet všechno ptactvo, všechno, co má křídla, bude bydlet ve stínu jeho větvoví. Všechny stromy pole poznají, že já, Hospodin, jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem promluvil a také to učiním. (Ezechiel kap. 17, verše 22-24)

V jednom krásném libanonském lese rostly tři cedry.

Možná víte, že cedr roste opravdu hodně pomalu, a tak měly ty tři cedry hodně času na to, aby přemýšlely o životě, o smrti, a taky uvažovaly o lidech. Jak šel čas, cedry se staly svědky mnoha událostí. Viděly královnu ze Sáby, jak putovala se svým doprovodem a s dary ke králi Šalomounovi. Později viděly, jak se země pokryla krví, když Izraelité válčili s Asyřany. Znaly královnu Jezabel a taky proroka Eliáše - znaly příběh jejich nepřátelství na život a na smrt. A tyhle cedry byly i u toho, když lidé vynalézali písmo, sledovali jejich putování a životní příběhy od začátku do samého konce.

A tak jednoho dne začaly cedry mluvit taky o svojí budoucnosti.

První strom řekl: "Po tom všem, co jsem viděl," bych chtěl, aby se ze mne stal trůn mocného krále, který by vládl nad celou zemí."

Druhý odpověděl "A mně by se líbilo, kdybych byl součástí něčeho, co každé zlo promění v dobro,"

A ten třetí potom: "Pokud jde o mne, já bych si přál, aby lidé pokaždé, když se na mne podívají, si vzpomněli na Boha".

Čas šel dál a dál, až se jednoho dne objevili dřevorubci. Cedry pokáceli a naložili je na loď, která je potom odvezla. Z prvního stromu nakonec udělali lidé chlívek pro zvířata a ze zbytků dřeva vyrobili žlab na seno. Z druhého stromu se stal jednoduchý stůl, který si koupil obchodník s nábytkem. A dřevo třetího stromu nenašlo žádného kupce, a tak z něj udělali trámy, které nechali ve skladu. Stromy byly nešťastné a naříkaly nad svým osudem.

"Takové krásné dřevo a oni nás použijí na obyčejné věci! Vždyť já jsem mohl být trůnem, a teď jsem chlévem s dřevěným žlabem," zanaříkal první strom.

"A já jsem snil o tom, že budu pomáhat, aby se každé zlo proměnilo v dobro, a teď jsem jen obyčejným stůl" pověděl ten druhý.

"No a já jsem si přál, aby si lidé při pohledu na mne vždycky vzpomněli na Boha. A teď jsou ze mne obyčejné trámy. Copak v téhle podobě mohou někomu připomenout Boha?" bědoval ten třetí cedr.

Litovali se a čas mezitím plynul.

Až jedné noci plné hvězd do toho přístřešku vyrobeného ze dřeva prvního stromu přišli dva lidé - muž a žena - kteří nikde jinde nenašli místo, ta žena čekala své první dítě, tu noc se jí narodil syn, kterého položila do dřevěných jesliček, které by vystlané senem. A právě v tu chvíli ten první cedr pochopil, že jeho sen se skutečně splnil. To dítě, které se tam narodilo, bylo největším z králů, kteří se kdy na zemi zrodili.

A čas zase plynul dál.

Mezitím v jednom takovém skromném domě sedělo několik mužů kolem stolu, který byl vyrobený z toho druhého cedru. Než se pustili do jídla, tak jeden z těch mužů pronesl slova o chlebu a víně, které měli právě před sebou. Když žehnal chléb, tak řekl: "Toto je moje tělo," a potom pozvedl číši s vínem a pověděl: "Toto je moje krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů." Vtom ten druhý strom pochopil, že se zde uzavírá nová smlouva mezi člověkem a Bohem, která skutečně má moc proměnit každé zlo v dobro, a že to, o čem ten druhý strom snil, se právě naplnilo.

Druhého dne potom vytáhli nějací lidé ze skladu dva trámy z třetího cedru a spojili je do tvaru kříže. Ten kříž nechali stát v rohu místnosti a za pár hodin ho vložili na ramena jednoho strašně zbitého člověka. A toho člověka potom přibili na kříž. Třetí strom, z nějž ty trámy byly, se chvěl hrůzou a plakal nad osudem, který ho stihl. Ale po třech dnech ten člověk, který na něm byl ukřižován, vstal z mrtvých a jeho učedníci tu zprávu roznesli do celého světa. Kříž už potom nikdy nebyl symbolem smrti, ale vítězství!

Není to stejné s titěrným semínkem, které na dlani pořádně ani není vidět, ale potom z něj vyroste krásný cedr? Nestane se právě z jeho koruny útočiště mnohých? A snad když jej pokácejí, ztratí jeho tělo - to krásné dřevo - smysl života?

A co my? Nejsme my čas od času vlastně taky takovým cedrovým dřevem, které si snad myslí, že nestojí za nic a k ničemu už není?

Naše životní cesty směřují k tomu, abychom (s Boží pomocí) jednou všichni pochopili, jak důležitou roli hrajeme v tomto světě. Kolik úlevy může poskytovat naše košatá koruna pro naše bližní. Jednou snad taky pochopíme, že ve svém nitru máme útočiště také i sami pro sebe.

A jednoho dne se chytíme té napřažené Boží ruky a získáme tak sílu a rovnováhu k tomu, abychom zvedali druhé. Možná, že už zítra se staneme světlem, jehož zář rozsvítí nejenom metr čtvereční okolo nás, ale rozzáří se napříč věky, generacemi, světy.