Co vidíš? 1. díl

Pro magazín Listí se ptá Anna Beránková, text ve zkrácené formě jako dvojrozhovor se mnou a Tomášem Sedláčkem vyjde co nevidět. Sledujte Asociaci společenské odpovědnosti. 

V čem jsme my Češi dobří? Na co můžeme být pyšní?

Jsme srdcaři. Nemyslím tím, že bychom byli národ kardiologických pacientů, ale na mnoho životních otázek odpovídáme pocitově, srdcem. Třeba abychom se pro něco nadchli, potřebujeme, aby nás to "chytilo za srdce", aby se nás to dotklo. Jen těžko se nám dodržují nařízení, u kterých postrádáme smysl. Jsme národ, který miluje to "své" a je na to náležitě hrdý - což je koneckonců dobré uchopení tématu nacionalismu. Pro jedny je to čeština, jazyk, se kterým dokážeme vymalovat všechny odstíny podzimního listí a popsat vůni jablek z babiččiny zahrádky, pro jiné je to spíše zručnost našich rukou a schopnost opravit neopravitelné, rozebírat, analyzovat, ale taky zase skládat a vylepšovat. Ano, vylepšovat, někdy i důmyslným by-passem, pokud zůstaneme u té kardiologie. Tak trochu obejít nařízení, která nám připadají hloupá. Někdy v nás zní Cimrman a někdy spíš Jan Hus. Jsme lidmi v samém srdci Evropy, to je pro nás výhodná pozice, ale někdy i úkol, se kterým si nevíme rady.

Jak se projevujeme, když nastane krize?

Byli jsme jako národ zvyklí na vedení velmocí, které nám ukazovaly, kudy se vydat, a na které se dalo kde co svádět. Naučili jsme se vymezovat a bránit. Ale příliš jsme se nenaučili vládnout v situaci, kdy jsme nezávislí a svobodní. Jako by nám to všechno příliš trvalo, bez tlaku ze sebe neumíme vydávat to nejlepší. Zdomácněli jsme v pozici paralyzovaných bezmocných. Krize nás paradoxně posilovaly a vedly k semknutí českého národa. Pokud je bezmoc ne-mocí, potom je zdraví stavem, kdy máme všechny předpoklady k tomu chovat se zodpovědně a konat, protože jsme právě "u moci", ale to nám z dlouhodobého hlediska moc nejde. Moc lidské vůle a rozhodnutí vykročit z řady může změnit realitu, často nám to ukázali inspirativní jedinci naší země. Vždyť i o tom je i Havlova Moc bezmocných.

Co vidíte v covidu?

Pandemie covid-19 je komplexní téma. Odhalila se naše křehkost a to, že navyklé řešení potíží výše zmíněným by-passem prostě najednou nefunguje. Nemůžeme jen tak obejít nepříjemnosti. Popírání problémů by bylo velmi nebezpečnou strategií. A tak je covid cestou do našeho nitra. Psychika jedince se snaží hledat rovnováhu a bránit nás před úzkostí a projevy potlačovaného vzteku a strachu, které se projevují agresí k sobě samotnému i k okolí. Zároveň je to také záležitost celé společnosti, na kterou se dá uplatnit psychologii davu. Pro mě jako pro farářku je tématem i zájem lidí o duchovní oblast našeho bytí. Ale nikoliv v tom smyslu, že křesťané jsou rovnou klienty pojišťovny štěstí, ale spíš touhou po hledání smyslu života, pokorném prožívání bolesti, která k životu patří. Nemá smysl se čímkoliv "opíjet", potřebujeme najít stabilitu, tj. hledět na krátkodobé životní cíle, které nás udrží aktivní, a zároveň neztratit ze zřetele dlouhodobou životní vizi.

Jak covid ovlivnil naši společnost?/Co nám ukázal?

Covid nám ukázal celou škálu variant - kým to vlastně jsme. Od hrdinů všedního dne, kteří předtím zachraňovali koťata vynášením z hořícího domu a dneska třeba pomáhají starším lidem s nákupy nebo dobrovolničí v nemocnici. Mimochodem, dobrovolnictví je o naší "dobré vůli", kterou v sobě musíme někdy docela pracně hledat, ale jejíž výsledky mají moc proměnit realitu životů ostatních i toho našeho. Ale také jsme sami sebe mohli spatřit ve fázi apatie, bez představy a síly jít dál. Nemoc nám připomněla naši zranitelnost, fyzickou, ale i duchovní a duševní. Naše temné stránky se možná mohly probouzet k životu. Bezohlednost a agresivita se mohou projevit ve chvílích, kdy si prostě nevíme rady a ztrácíme schopnost rozumného chování. Pokud jsme měli na jaře jisté obavy a chovali se opatrně, tak teď na podzim bez přehánění můžeme hledět strachu rovnou do tváře. Mít strach člověku může zachránit život. Ale mít ze strachu životní program, to je taky dlouhodobě k nepřežití. Kéž bychom sami sebe i naše děti uměli učit sebehodnotě, autenticitě a také jisté krizové komunikaci, kdy je člověk schopen reflektovat na prožívané emoce, říct si o pomoc a také pomoc nabízet.