Co vidíš? 2. díl

Pokračování úvah pro magazín Listí, který vydává Asociace společenské odpovědnosti. Ptala se Anna Beránková.

Co může udělat každý jedinec, aby celek fungoval zdravě vyrovnaně?

Dlouhodobě naší společnosti chybí inspirativní, vzdělané a opravdové osobnosti, které naši zemi víc spojí, než rozdělí. Uvědoměním si vlastní zodpovědnosti a chuť být aktivní součástí dění, rodí touhu opustit už jednou pro vždy pocit ukřivdění. Potřebujeme mít odvahu dotýkat se dějinných traumat a číst naši historii jako společný příběh (viz prof. Pavel Hošek, Je to náš příběh). Nepotřebujeme být rovnou atomovými vědci k tomu, abychom měli kompetenci zrevidovat vlastní hodnotový systém, který neustále zmiňujeme, ale dávno se jím neřídíme. Neustále vyzdvihujeme kritické myšlení, ale častokrát spíše jen nepoučeně kritizujeme, jsme leniví se vzdělávat, sledovat dění ve světě, formulovat svůj názor a kultivovat jej v diskusi. V současné chvíli nám chybí pojmový aparát, abychom uměli mluvit o naději bez patosu a klišé. Zcela nezbytně potřebujeme udělat krok k proměně z letargických zástupů ve frontě na apatii k aktivnímu a uvědomělému pohybu společnosti, která chce mít důvěru v budoucnost.

Kde najít balanc mezi panikou a lhostejností vůči koronaviru?/Jak najít klid v neklidné době?

Jsem z generace, která netrpěla žádným velkým strádáním. Dost dobře stačí, když vypadne wifi spojení. Ale určitá křehkost a snadná zranitelnost se ukazuje napříč naší společností. Byli jsme zvyklí žít společensky, mít okolo sebe přátele a donekonečna si připíjet na život a zdraví. A najednou jsme zavřeni do soukromých ponorek, a víc než na báječnou rozjařenou společnost hledíme na svou bezmoc. Jenže teď přichází doba, kdy je potřeba být na sebe tak trochu tvrdý. Smysl našemu bytí nedodá nikdo zvenku, ale jen my sami. Je na nás, abychom v sobě vybudovali pevný přístav, ve kterém prostě na chvíli zakotvíme, než se zase vydáme na moře. Cesta ven vede paradoxně vnitřkem. Někomu prospěje, aby na chvíli vypnul televizi, jinému to, že zavolá svým blízkým, které nemůže vidět, další si bude kreslit nebo meditovat a jiný si vytvoří pevný plán, který bude dodržovat. Každý z nás potřebuje svou strategii a cestu. Mně osobně pomáhá nahlas popsat situaci, kterou prožívám. Ptát se, co potřebuji a jakým způsobem toho lze v současné situaci dosáhnout. Dost čtu, píšu a poslouchám příběhy druhých. Nejsme v tom sami.

V co mít víru v době viru?

Existují tři Božské křesťanské ctnosti. Víra, naděje a láska. Dokázaly obstát ve všech situacích, se kterými se lidstvo kdy potýkalo. Je těžké nevědět, jak dlouho to celé bude trvat a je náročné vyrovnávat se s tím, že já člověk onemocní, přestože udělal vše, co bylo v jeho silách. A nesmírné úsilí stojí přečkat ty chvíle, kdy nemůžeme být se svými blízkými, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů hospitalizování a ocitají se na prahu života a smrti. Jen stát a čekat, je někdy to nejtěžší. Důvěřuji v aktivitu duše a ducha. Má smysl se zkoušet modlit, navázat dialog s Bohem, sám se sebou, s ostatními - a nebýt sám, pokud si to vysloveně nepřeji, protože bezpečný prosto sám pro sebe, v tichu a klidu, je součástí psychohygieny našich dní. Pomoci mohou i zápisky, ke kterým se můžeme vracet a čerpat z nich. Naději nám může dodávat vědomí, že z utrpení se stává moudrá síla.

Jaký byl vliv korony na korunu?

Stejně jako tomu bylo v první vlně, i v této druhé vlně došlo k propadu síly české měny, ovšem nikoliv tak prudce a dramaticky jako jsme toho byli svědky na jaře... No, upřímně, na tohle jsem se musela zeptat poučených. Ale mohu dodat příklad z vlastního prostředí. Máme v kapli takovou malou kasičku, když máme otevřeno a přicházejí lidé, tak do ní každý podle své úvahy hodí nějaké mince, když je nějaká slavnost, tak třeba i papírové bankovky a z těchto příjmů jsme schopni financovat např. pohoštění po bohoslužbě. Jenže teď je v kapli zavřeno a do košíčku nikdo nic nehází. A sice není za co utrácet, protože kávu si po neexistujících bohoslužbách nikdo nedá, ale tím se vytrácí nálada společenství, hovory se přerušují a pramen, který byl možná docela tenký, ale byl - vyschnul.

Jaké je v této době spojení teologie a technologie?

Z farářů se v této době stávají více či méně neschopní youtubeři. Na jaře jsme to nacvičili, v létě zapomněli a na podzim to opět zkoušíme. Bez technologie by nakonec nebyla ani žádná velká teologie. Je obdivuhodné, že i faráři, kteří dříve sotva přečetli emaily, najednou ovládají techniku, která jim umožní streamovat kázání anebo třeba vést pastorační rozhovory. To, co by jindy trvalo celá léta, se najednou událo tak rychle. Pokrok přišel na fary a duchovní se nezalekli. Ale přecijen - sloužit bohoslužbu online je krásné, ale tak trochu to připomíná situaci, kdy hladový člověk sleduje pořad o vaření. Ve virtuálním prostoru zní Boží slovo, a dokonce i zpěv, ale realizovat přijímání Večeři Páně - Eucharistii, to už možné není. A tak je namístě promýšlet, o co se opírá můj duchovní život, jakým způsobem o sebe mohu v tomto ohledu pečovat a také jak se případně vrátit k Velikonocům, kdy jsme též nešli do kostela a vybaveni touto zkušeností se případně připravovat i na Vánoce. Je to podivná doba, která nám zas a znova vrací důležité otázky. Kdo jsem? Jaký je smysl mého života? V co věřím? A jak to dokážu naplňovat na své životní cestě?

Co krize přinese za ponaučení a příležitosti? Jaký příběh Česká republika může psát?

Posilní se vlastní odpovědnost každého, protože stát selhal v přímém přenosu. Anebo to může být právě ohromně důležitý impuls pro začátek státu - tím, že v nás konečně objevíme svébytnou, aktivní a zodpovědnou občanskou společnost. Se srdcem na správném místě.